Na Nerona sobě hráti
Z bouře dnešní, zmatků všech
moudře chci se vymotati,
na Nerona sobě hráti
pro nic nemít stesk a vzdech.
Až Nero byl poprvé konfrontován s prvními křesťanskými nepokoji a rozvraty.
Svůj spis De clementia (O šlechetnosti) věnoval Seneca Neronovi při jeho nástupu na trůn; za vzor ušlechtilého vladaře mu dával Augusta.
Seneca v knize O laskavosti, již právě čtu, projevuje tak odporné vlezprdelkovství k Neronovi, až to připomíná nechvalně známé ódy na Stalina. Čtu to jen s největším odporem a jen ze studijních důvodů a také ze zvědavosti, co všechno mi ještě lidská povaha odhalí.
FORIS CATO, INTUS NERO
(Hieronymus, Dopisy 125,18)
Navenek Cato, uvnitř Nero
Srovnáním dvou zcela odlišných postav se vystihuje protikladné chování a rozporná povaha lidí. M. Porcius Cato (234 - 149 př. n. l.) byl vážný, moudrý a poctivý politik starých mravů, zatímco římský císař Nero (54 - 68 n. l.) byl krutý a prostopášný.
Od těch dob, co básníci píší a ženy čtou (budiž jim za to co nejvřeleji děkováno), bylo o nich už tolikrát řečeno, že jsou andělé, že v prostotě mysli uvěřily této pokloně jako skutečnosti, a zapomněly, že Nero byl básníky za peníze veleben jako polobůh.
Nejznámějším rozhodčím ve věcech vkusu byl patrně básník a politik Petronius, který v tomto postavení působil na dvoře císaře Nerona. Nero prý byl spokojen jen s tím, co ocenil Petronius.
Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává světu jemně cítícího etika, toužícího po odstranění bolesti a po všeobecné lásce k bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé Commody, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky Jedenácté, Karly Deváté, Ludvíky Třinácté a cary Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a mučili v mládí zvířata. Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a později bavili se proléváním lidské krve a uřezáváním lidských hlav.
Veřejnost nedovede nežli zvířata soustavně urážet. Skromného a hodného psa nazývá jmény různých monarchů. Mlíkařského psa, který trpělivě a oddaně táhne vozík s potravinou, nazývá Neronem. Malého ratlíčka, který nikomu neublížil a nikoho netyranizuje, nazývají Césarem.
Řekl Démétrios Neronovi: "Ty hrozíš smrtí mně, ale tobě příroda."
Krásně to napsal Seneca: "Co na tom záleží, kolik je pánů? Otroctví jest jen jedno. Kdo jím pohrdl, je v sebevětším zástupu tyranů svobodným." - Věděl, o čem mluví: Seneca ml. si s tyrany užil své. Byl nejprve vychovatelem a poradcem římského císaře Nerona, potom stal se konsulem ve stínu jeho moci (a pod jeho Damoklovým mečem) a nakonec ho Nero donutil k sebevraždě. - Ale Nero měl i dobré stránky: psal básně a miloval vášnivě umění. Díky jeho velké sbírce uměleckých děl se zachovaly mnohé slavné sochy či reliéfy, jež by jinak křesťanská chátra rozbila nebo zabudovala do kamenných zdí svých mrtvolně chladných kostelů. Nero nechal zbudovat mnohé krásné stavby, mezi jinými např. nový stadión v Efesu (v Hérakleitově to rodišti); nechal obnovit proslulý maják na ostrově Faru u Alexandrie (jeden ze starověkých divů světa); zavedl kult Neporazitelného Slunce, o což se pokoušel mimochodem už egyptský král Echnaton, jehož Chvalozpěv na Slunce patří mezi nejkrásnější literární skvosty starověku... - a Nero konečně nenáviděl tu hnusnou židokřesťanskou verbež, již dal krutě pronásledovat, když v r. 64 zapálili Řím. Za devatenáct století později se bude podobná situace opakovat v nacistickém Německu po požáru říšského sněmu... Akorát že komunistický žhář Dimitrov byl tenkrát propuštěn na svobodu. To byla "tyranie", že? Nu, třeba nebyl Nero Claudius Drusus Caesar Augustus Germanicus tak špatný, když mu pozdější křesťanská tradice nasadila psí hlavu. Tyran asi jak pro koho. Ale to je jedno. Pravdu už se nedozvíme. Dějiny píšou vítězové. A my víme, jaká verbež zvítězila a jak nakládala s pravdou. Je to jedno. Nietzsche napsal, že jednoho vyznamenává, je-li hanoben křesťanem... A na Nerona sočila dokonce i jeho vlastní matka Agrippina, jinak patologická intrikánka a notorická travička, osoba tak posedlá mocí a mocenskými machinacemi, že se jí nakonec staly osudnými. Prý nazvala svého syna Nerona "nepřítelem lidského rodu" - HOSTIS GENERIS HUMANI. No to už je přímo úctyhodný titul! Na to slyším dobře. Vyjádří-li se takto někdo špatný o někom dobrém, pak má ten poškozený rázem všechny moje sympatie. Všichni dobří, velcí a vysocí duchové nemají rádi lidi, nebo se jim alespoň posmívají. Protože proč! Protože lidstvo je prostě pakáž, s tím nic nikdo nenadělá; jeho naprostá většina je prostě špatná, možné jsou jen nanejvýš výjimky z tohoto pravidla, ale i těch je zanedbatelné množství. A pokud má někdo vůbec tu kuráž v této špinavé záplavě neutonout, ale naopak ještě dávat najevo svou nenávist a své pohrdání, pak to nemůže být tak úplně zlý "člověk".
Svatá cesta (latinsky Via Sacra) je hlavní ulice ve starém Římě vedoucí z Kapitolu přes Forum Romanum až ke Kolosseu. Na Svaté cestě se tradičně konaly triumfální jízdy, to jest vojenské přehlídky na oslavu nějakého vítězství. Nero nechal Svatou cestu obroubit kolonádou.
Lékaři říkají, že v některých nemocech je jistá účast božství. Stejně Nero chválil houby a nazýval je potravou bohů, poněvadž jimi otrávil svého předchůdce Claudia, císaře římského!
"Ptáš se, která je cesta ke svobodě? Je to kterákoli žíla v tvém těle!"
(Seneca: O hněvu)
Zdá se, že tento odstavec znal Nero, jenž Senecovi přikázal sebevraždu.
QUALIS ARTIFEX PEREO
(Suetonius, Životopis Neronův 49)
Jaký umělec ve mně zmírá...
Podle Suetonia se traduje jako výrok umírajícího císaře Nerona.
