Homér (uprostřed) na Raffaelově fresce
Student, který čte Homéra nebo Aischyla v řečtině, se nemusí obávat, že marní čas něčím výlučným.
Teprve ten věk bude vskutku bohatý, v němž tyto relikvie, jež nazýváme klasiky, a ty ještě starší a klasičtější, i když méně známé posvátné knihy národů, se ještě více rozrostou a navrší, když se vatikánské knihovny naplní Védami a Zend-avestami a biblemi, Homéry, Danty a Shakespeary a všechna budoucí staletí složí postupně své trofeje na fórum světa. A můžeme jen doufat, že se po takové vznosné haldě vyšplháme nakonec až do nebe.
O jabloni se zmiňují i Homér a Hérodotos. Ve skvostných zahradách Alkinoových spatřil Odysseus "marhany, hruškové kmeny i jabloně s ovocem skvostným" (καί μηλέαι άγλαόκαρποι). Podle Homéra patřila jablka mezi ovoce, které Tantalos nedokázal utrhnout, protože mu vítr vždycky odvál pryč větve, na nichž rostlo.
Již Homér pravil:
Jistě nic ubožejšího než člověk na světě není
Díla jsou nesmrtelná a zejména v písemné podobě mohou přežít všechny časy. Po Alexandru Velikém žije jméno a vzpomínka; ale Platón a Aristotelés, Homér a Horatius jsou ještě tu, bezprostředně žijí a působí.
Již antický Homér líčí nám delfína, unášejícího poslušně na svém hřbetu starořeckého tenora Ariona. Delfín ten byl asi tak nadšen zpěvem Ariona, jako jsou nadšeni posluchači a posluchačky některého hrdinného tenora, kterému vypřáhnou z vozu koně a vlekou svého miláčka ve voze sami za nadšeného hulákání ulicemi města.
V povídce Literární život váženého pana Tenta Nonce mi Poe připomíná svým satirickým humorem našeho Jaroslava Haška. Velmi výstižně podle mne líčí tupost většiny literárních redaktorů, kteří by nerozpoznali umělecké dílo od škváru, ani kdyby se na svět vrátil sám Homér. To odněkud znám a jistě to poznal na vlastní kůži i Poe.
Věru právem onen božský původce dávného básnictví u Řeků, chtěje ukázat muže nanejvýše zkušeného, zpíval o něm, že dosáhl vrcholu moudrosti tím, že prošel mnoha městy a poznal rozmanité národy.
Umělci zobrazují lidi buďto lepší, nebo horší, zrovna jako malíři: Polygnótos totiž vyobrazoval lidi lepší, Pausón naopak horší. Rovněž v próze i v skladbě veskrze veršované, např. Homér zpodoboval lidi lepší, Hégémón z Thasu - ten, co první vytvořil parodie - a Nikocharés, autor Deiliady, horší. V tom rozdílu také tkví odlišnost tragédie od komedie: tato chce totiž předvádět lidi horší, kdežto prvá lepší.
(Aristotelés: Poetika)
Nespravedlivá neúcta ke zvířatům Lúkiánovi však nijak nebrání užívat lichotivého homérského epiteta volooká (řecky boópis), které v dřívějších dobách znamenalo "s krásnýma velkýma a výraznýma očima, jako má vůl". Dnes by se každá dívka na smrt urazila, kdybychom pochválili její krásu srovnáním s krávou a očima vola. To je také "pokrok", čili úpadek.
Z Homérových veršů prý Démónax nejraději recitoval:
Stejně zemře, kdo bez práce žil či kdo vykonal mnoho.
Z Lúkiánovy stati O zármutku pochází i tento citát (zřejmě z Homéra), jejž jsem si zvolil i jako druhé motto této mé knihy:
Tak tedy děl a nato jej zakryla mrákota smrti.
Měl jsem dojem, že jsem si tu bolestnou filosofii snad vymyslel sám. - Ale jakmile jsem si všechno znovu rozvážil, vzpomněl jsem si, že je asi tak nová jako Šalamoun a Homér a ti nejstarší básníci a filosofové, které vůbec známe; na každé jejich stránce najdeš podobenství, příběhy a sentence, které mluví o propastech lidského neštěstí.
(Leopardi: Tristan a jeho přítel)
Na univerzitě v Madridu mi v zásadě nic neskrývali z mistrovských děl světové literatury, od Camõese k Dantovi a od Homéra k Cervantesovi. Jak jsem tedy mohl nevědět nic o existenci této mimořádné knihy (Sto dvacet dní Sodomy - pozn. Mis.), která zkoumá společnost ze všech hledisek, mistrovsky, systematicky, a předkládá kultuře čistý stůl? Byl to pro mne závažný otřes. Univerzita mi lhala. Ostatní "mistrovská díla" se mi v tom okamžiku zdála být bez hodnoty a bez významu.
Říkal jsem si: měli mi dát k přečtení Sada před vším ostatním! Kolik zbytečné četby!
Zoilos (asi 400-320 př. n. l.) byl řecký gramatik (filolog), kynický filosof a literární kritik. Svou kritikou Homéra si vysloužil přízvisko Homéromastix ("Bič na Homéra"). Cervantes v předmluvě k Donu Quijotovi označuje Zoila za pomlouvače a uvádí zde také rčení: "Každý básník má svého Zoila."
Candide spatřil skvěle vázaného Homéra a pochválil vybraný vkus veleosvíceného hostitele.
"Mně tedy ne," řekl chladně Pococurante. Jednou mě obalamutili, že si v ní znamenitě počtu. Ale pořád se v ní jen bojuje a jeden boj je jako druhý. Bohové se v ní neustále snaží, aby neučinili nic rozhodného a ta Helena, kvůli níž to bojování vzešlo, hraje jen úložku herečky. Nebo Trója! Neustále ji dobývají, a nikdy ji nedobudou. To mě smrtelně nudí. Ptal jsem se několikrát učenců, zda je to také otravuje tak jako mne. Lidé upřímní řekli, že jim knížka padá z rukou, ale že ji musí mít v knihovně jako pomník starověku, jako ty zrezavělé mince, za které se už nedá nic koupit.
Jenom hlupáci obdivují u uznávaného básníka všecko. Já si čtu jen pro sebe a mám rád jen to, co se mi hodí.
To, co je doporučováno velikým jménem, má naději, že bude slepě schváleno. Ossian zdál se rovnocenný s Homérem, pokud se myslilo, že je starobylý. Opovrhují jím od té doby, kdy vědí, že je to Macpherson.
Co tvoří velkou, převažující většinu takzvané lidské kultury? - Všimněme si, že od časů Homérových až po dnešek je to především násilí.
Člověk je jako onen Homérův záporný hrdina Margítés, který "dovedl přemnoho věcí, leč všecky dovedl špatně".
Budeš-li pomlouvat, sám také pomluvu uslyšíš
Převzato do literatury z řeckého prostředí (Homér, Ílias 20,1250; Hésiodos, Práce a dni 721). Srov.: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; Jak mě pozdravíš, tak poděkuji.
CURRENTI SUBDUNTUR EQUO CALCARIA FRUSTRA (Walther 4777)
Běžícímu koni je zbytečné nasazovat ostruhy
Myšlenka přejatá z Ovidia, Léky proti lásce 788, avšak už Homér, Ílias 8,293. Srov. → Cogere volentem. → Currentem hortare.
Někdy i dobrý Homér zdřímne
Tj. udělá chybu. Horatius vykládá, že ho méně mrzí chyby špatných básníků než náhodná chyba básníka dobrého, i když ji dovede omluvit. Jako rčení se užívá spíše ve shovívavém tónu, ve smyslu: "Každý se může zmýlit." → Indignor, quandoque bonus dormitat Homerus.[8]
Kdo by znal Homéra, // kdyby zůstala skryta Ílias, věčné dílo
Smysl: Básník žije ve svém díle.
Výroku se užívá, když někoho postihne velké množství trampot a neštěstí, tak jako jsou v Homérově Íliadě líčeny krutosti a pohromy války, které postihly Trójany.
Bledá závist i génia velkého Homéra zlehčí
INUTILE TERRAE PONDUS
Zbytečné břemeno země
Původně řecké rčení. Vztahuje se k homérskému hrdinovi Achillovi, který se takto sám označil, když poznal, že zavinil (nepřímo) smrt svého přítele Patrokla (více viz: Starověké báje a pověsti, Paris a Helena). Srov.: Lidstvo je zbytečné břemeno Země (Misantrop, Sentence o lidském smradu).
RES SITA EST IN CUSPIDE FERRI (Walther 26 774)
Věc spočívá na hrotu meče
Latinská obdoba Homérova obratu (Ílias 10,173): na ostří nože.
Srov.: Pohybovat se na ostří nože.
RISUS SARDONICUS
Sardonický smích
Podle tradičního výkladu je to smích připomínající grimasu, kterou vyvolává otrava jedovatou rostlinou bolehlavem ze Sardinie (sardonica herba) anebo při tetanu; trpký, křečovitý smích. Výraz "sardonický" použil poprvé již Homér při popisu smíchu Odysseova, jenž "usmívaje se sardonicky" vyhnul se volské čelisti, kterou po něm hodil jeden z nápadníků jeho ženy Pénelopy.
Přijde čas, kdy i na toto budete vzpomínat rádi
"Přátelé, co my jsme už zakusili strastí! A byly horší než tyhle. A jistě i těmto bude jednou konec. V budoucnu budete rádi vzpomínat i na tyto útrapy. Přijdeme do země zaslíbené, kde budeme klidně žít a kde povstane znovu slavná trójská říše. Proto se vzmužte a zachovejte se pro šťastnější dobu!" Aeneas mluví povzbudivě ke svým druhům, s nimiž po strastiplném bloudění přistál u libyjských břehů. Vergilius využívá starou myšlenku (srov. Homér, Odysseia 12,211), že vzpomínky na prožité útrapy jsou příjemné.
Pověst vypráví, že se Achilleus jednou zjevil nadanému pěvci Homérovi. Zářil krásou duše a leskem své zbroje. Homér tou září oslepl. V jeho srdci však zůstala navždy velebná představa toho nevšedního mladého bohatýra. I zjednal mu nesmrtelnost, sám nesmrtelný, ve své velkolepé Íliadě.
NEJKRÁSNĚJŠÍ ZE VŠECH BOHYŇ byla věčně mladá Afrodíté, bohyně lásky a krásy. Homér o ní říká, že byla dcerou Dia a Dióny.
Ráj pln jest lotrů, trůny bídáků.
(Carducci: Homér)
Hérakleovým údělem bylo probloudit celý známý svět,
aby se podíval na lidskou zpupnost,
a aby ji vyhladil a vykořenil.
Neodvolávám slov: jsou neklamná.
(Epiktétos: Rozpravy)
Ó, bohové,
jsme čím nás Homér ráčil udělat,
i můžeme jen řečí nebeskou nadávat.
(Swift: Bitva knih)
J. A. D. Ingres: Homérova apotheóza (1827)
