Vinckova jeskyně Kostelík (ilustrační foto)
Vincenc Doležal se narodil v Habrůvce dne 4. září 1862 a pravděpodobně již jako malý chlapec ztratil rodiče. Neměl se o něho kdo starat, a tak se ocitl v obecní pastoušce, kde bydleli a žili ti nejubožejší lidé z obce. Jako chlapec spával na dřevěné lavici a přikrýval se starým kabátem, který dostal od Kartousů. Do školy jistě nechodil, protože tou dobou ve vsi škola ještě nebyla. Aby se naučil číst a psát, o to se nikdo nestaral. Jakmile Vincek povyrostl, musel už pomáhat v hospodářství u sedláků, aby si zasloužil žvanec jídla. Tu a tam nasekal dříví, pomáhal při mlácení obilí, shraboval na poli klásky, vybíral brambory. Později pomáhal při stavbě domků, dřevařům v lese svážet dřevo, na pile skládal prkna, a tak se živil. Staral se už sám o sebe a to jej uspokojovalo. Když byl náhodou za prací v sousední obci, vyspal se ve stodole, pod kůlnou, na půdě nebo v kupě sena. Jindy se vracel večer do Habrůvky mezi své, do pastoušky.
Jednou, ještě v mladších letech, při toulce lesem náhodou došel až na Krkavčí skálu. U zábradlí se posadil na kámen a zahleděl se dolů do Josefovského údolí. Tím krásným pohledem se mu až zatajil dech. Protější listnatá stráň, skály, louky, Křtinský potok, vše mu bylo tak známé, že se nestačil divit. Připadalo mu, jako by tu krajinu znal. Že by zde už někdy byl? Nemohl se upamatovat, že by tudy už někdy šel. Po klikaté cestě sestoupil strání krok za krokem plný úchvatného dojmu dolů až na silnici do údolí. Díval se pozorně na všechny strany a u rozcestí vedoucí k Olomučanům, Adamovu a Křtinám se zastavil a v němém úžasu mu oči zasvítily. Připadal si jako ztracený syn, který se vrací zpět do rodného domova po dlouhé době; ta chvíle a ten den byly rozhodující pro celý jeho život. Poznal, že zde je jeho místo, kde může pevně stát na svých nohou a jedině zde bude jako doma. Od toho dne si Josefovské údolí tak oblíbil, že se v ta místa často vracel.
Během času si našel vhodné místo v jeskyni Kostelíku, kde se ubytoval na trvalo. Jeskyně se nachází na stráni Josefovského údolí a je průchodící. Jdeme-li do Kostelíku od Býčí skály hned za vchodem na pravé straně boční skály je výklenek, který je chráněný před silným prouděním vzduchu. A to bylo vhodné místo pro Vincka Doležala. Nanosil si tam suché napadané listí a tam spával. Odtud chodil do Habrůvky, do Josefova, kde se zastavoval v hostinci Josefa Šimka, do Olomučan do obchodu Adolfa Jaška. Jindy si zašel do Babic a Adamova.
Jeskyně Kostelík v roce 1822
Když dorostl v mladého muže, už se cítil naprosto svobodným, nezávislým člověkem s lehkým srdcem. Nejraději se však toulal po lesích se silnou holí v ruce. Na zádech nosil pytel, připevněný popruhy, a na hlavě klobouk bez střechy. Jen ten vršek. Střechu klobouku nožem pěkně odřízl a teprve potom si jej posadil na hlavu.
V obličeji byl snědý, tupého nosu, šedých očí a v dospělých letech se strniskem na bradě. V zubech se mu houpala nepostradatelná fajfka. Ustrojení měl ošumělé, ve všední dny jako v neděli.
Tak jsme Vincka znali a viděli vandrovat po cestách v lese a občas ve vesnici. Do vsi chodil, jen když potřeboval něco koupit, nebo k holiči se nechat oholit a ostříhat. Na jeho bradě a hlavě se učili učni holit a stříhat. Mistr jim Vincka svěřoval, neboť od něho nežádal zaplacení. V celém okolí jej lidé znali a hospodyně mu dávaly něco k jídlu od oběda nebo kus chleba či pečivo.
Vincek byl velké dítě přírody. Moc nemluvil, jen tak něco pro sebe zamumlal. Kostelík se stal jakýmsi útočištěm poustevníka Vincka. V létě se mu dařilo celkem dobře. Na jaře mu kukačka kukala, ptáci zpívali od rána do večera, dole v údolí bublal potok a zdáli ze zátočiny slyšel klapot mlýna. Na podzim ve volných chvílích zašel si na nedalekou Krkavčí skálu, odkud měl překrásný pohled na pestrobarevné stráně, táhnoucí se údolím od Křtin až k Adamovu. Za slunečných dnů každým rokem opakovaná krása si jej tak podmanila, že svůj příbytek by neměnil za žádný přepychový byt na celém světě. Hůře bylo v zimě, když napadl sníh a nastaly mrazy. V tu dobu se přestěhoval na babickou stráň, naproti mlýnu do jeskyně Jáchymky. Ta je uzavřená a z jejího nitra vane teplejší vzduch. Tam vydržel za pomoci dobrých lidí až do jara.
Do Habrůvky přišel v třicátých letech nový hajný Antonín Agrikola a bylo mu přiděleno polesí Krkavčí skála. Jednou když šel pochůzku svým úsekem z Habrůvky do Josefovského údolí, přišel na rozcestí a dal se cestou, která odbočovala na levou stranu. Došel k jeskyni a najednou před sebou spatřil zarostlého, ošumělého muže, jak sedí ve výklenku a vedle sebe míchá v hrnci těsto na bramborové placky. Hajný Agrikola zůstal překvapením stát a zeptal se Vincka, co tu dělá. Ten něco pro sebe zabručel, hajný mu nerozuměl ani slova. Když se Agrikola vrátil z lesa, zašel do myslivny, aby ohlásil, co zjistil. Jeho představený kontrolor Pavel Říha se na nového hajného pousmál a řekl: "Toho já dobře znám. Je to Vincek Doležal a patří do Habrůvky." Tak se Agrikola seznámil s lesním mužem. Netrvalo dlouho a hajný navštívil Doležala v Kostelíku znovu. Nato přišel Vincek do úřadovny kontrolora Pavla Říhy a žádal ho, aby odprodal jeden pevný metr palivového dřeva. Kontrolor i přítomný Agrikola se překvapením podívali na Vincka. Řekli mu, že kolem Kostelíka je dosti suchého dřeva, že nemají námitek, když si je posbírá a spálí.
Vincek však trval na svém, že zadarmo dřevo nechce. Po dalším dohadování vyndal z kapsy pytlík z punčochy, rozvázal jej a vysypal jeho obsah drobných peněz na stůl. Když se oba lesáci nemohli Vincka zbavit, Říha vzal z hromádky několik drobných mincí a prodej byl hotový. Vincek Doležal byl uspokojený a odešel. Od této události hajný Agrikola při pochůzce lesem navštěvoval lesního muže v jeskyni a držel nad ním ochrannou ruku. Nezapomínal na něho a nosil mu jídlo, sem tam i nějakou korunu na přilepšenou. Poznal, že Vincek Doležal nikdy nežebral a při vší té bídě, i když bydlel v jeskyni, zůstal poctivým člověkem.
Ředitel školního statku Vysoké školy zemědělské a lesnické v Brně, prof. Gustav Artner, jemuž podléhalo ředitelství lesů v Adamově, mnohokráte navštívil Vincka v Kostelíku a vždy mu přinesl nějaký balíček tabáku. I v obchodě Emanuela Sládka v Adamově, kam Vincek občas chodil pro svůj velmi skromný nákup, měl od ředitele školního statku nějakou dvacetikorunu k dobru. Při těchto návštěvách profesor Artner pojmenoval Vincka lesním a skalním mužem.
"Jednou v létě, když jsem přijel do Habrůvky na dovolenou, jedna z prvních mých cest jako obvykle vedla do Josefovského údolí. Šel jsem sám lesem po turistické značce okolo obrázku Panny Marie, připevněném na buku, až jsem svážnou cestou došel ke Kostelíku. Z jeskyně vystupoval kouř. V tichosti jsem popošel až do její blízkosti. Aniž bych byl zpozorován, uviděl jsem Vincka sedět přikrčeného na bobku u ohně. Právě si hořícím dřívkem zapaloval fajfku. V pološeru jeskyně plápolal oheň a ozařoval jeho zarostlou tvář. V tichosti jsem ustoupil, abych nevyrušil lesního muže z jeho klidné pohody. Vincek nebyl žádným náboženským fanatikem, ani asketou. Mnozí lidé jej považovali za lenocha, tuláka, žebráka či blázna, za to že svým životem a chováním se lišil od ostatních. Nikdy nevnikli pod povrch jeho myšlení a života."
Celé desítky let tak žil a živořil poustevník, lesní a skalní muž Vincek Doležal s pocitem naprosté svobody. Nelovil v lese zvěř pro svoji obživu, nekradl, nežebral, nikoho neobtěžoval, žádnému nepřekážel. Lidé si na něho zvykli a lesáci ho měli rádi. Někdy se najedl do sytosti, zatím co jindy uléhal ke spánku s prázdným žaludkem. Když neměl tabák, kouřil suché bukové listí. Neměl rád návštěvy turistů v Kostelíku ani zvědavce.
Obecní zastupitelstvo v Habrůvce, za starosty Josefa Poláka, jednalo za první republiky o Vinckovi a usneslo se, aby byl znovu ubytován v obecním domku. Přivedli ho, očistili, dali mu čisté prádlo a nějaké oblečení, ale nevydržel tam. Odešel zpátky do Kostelíka. Později se obecní zastupitelstvo rozhodlo, aby byl dán pro jeho ubohý stav do nemocnice k Milosrdným bratřím do Brna. Vincek se tomu rozhodnutí bránil, že do nemocnice nepůjde. Po dlouhém dohadování byl přece poslán do nemocnice. Lesní muž za žádnou cenu nemohl v nemocnici vydržet. Stále toužil dostat se ven, na svobodu, na kterou tolik přivykl. Podařilo se mu z nemocnice utéci a nadále přebýval v Kostelíku. Za ta léta strádání zestárnul, nohy mu už tak nesloužily, dech mu nestačil, když měl docházet do Adamova, Olomučan nebo do Habrůvky sehnat něco k jídlu. Odešel z jeskyně a uchýlil se do dřevěné, opuštěné boudy u mramorového lomu blíže Křtin, aby neměl daleko do vsi.
Život Vincka Doležala, poustevníka, lesního a skalního muže Moravského krasu se pomalu naplňoval. V dřevěné boudě už dlouho nevydržel. Nemocný, zubožený, přečkal ještě poslední zimu a lesy nad Josefovským údolím mu zašuměly poslední chorál.
Dokladem toho je zápis v knize úmrtí na straně 51 MNV ve Křtinách, okres Blansko, že Vincek Doležal, svobodný, povoláním almužník v Habrůvce, zemřel 7. března 1936 ve věku 74 roků. Příčina smrti: zkornatění cév a vleklý zánět průdušek.
Pochován je na hřbitově ve Křtinách.
Doslov
Tady jde o způsob, jakým se žilo a v jakém stavu byl svět. Vše bylo ještě tak prosté a pomalé, spousta prostoru pro každého, mnoho vážnosti pro hlubiny duše. Dokonce i přelom předminulého a minulého století měl ještě pochopení pro svého Vincka Doležala, lesního a skalního muže z blanenských hvozdů, "povoláním almužníka". Nevyháněli ho z jeho jeskyňky, kde mu bylo dobře; nenutili mu svou "pomoc", již odmítal. Nechali ho žít v jeho animální prostotě, aniž by se nad ním pohoršovali. Dnes by praktikujícího filosofa vyhnal vlastník lesa. V lese se nesmí stanovat, nesmí se tam rozdělávat oheň. Škoda, že se tam nesmí také odhazovat odpadky, rabovat houby a jiné lesní plody, kácet stromy, střílet zvěř, hulákat, venčit psy a jezdit na roztodivných vehiklech.
