Božena Němcová

BOŽENA NĚMCOVÁ v našem národním písemnictví


Božena Němcová:
ŽENÁM ČESKÝM

Ženy české, matky české!
slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme!

Nejen muž buď hrdý na to,
že dá všecko pro svou vlast;
vzhůru, ženy! my též chceme
na oltář svou oběť klást.

Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
rámě, sílu - muž má všecko;
ale útlá, slabá žena
jen své srdce a - své děcko.

Dítě! - toto jméno sladké,
ženě nebem daný dar,
matky! nejdražší, со máme,
dejme vlasti v její zdar.

Prvním slovem lichotivým,
prvním sladkým celováním
český zvuk jim v duši vlejme
s vřelým vlasti milováním.

Jmenujme jim slavné otce,
vylitou pro právo krev,
řekněte jim, jak se znovu
hrdě zvedá český lev.

Ať z nich vzrostou reci statní,
jako lípy, jako doubce;
ať z nich máme Břetislavy,
práva hájce, zloby zhoubce.

Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast:
vychovati naše děti
pro tu slavnou, drahou vlast.


Vzhůru do lesů, do útulných skrýší všech svobodně a divoce žijících, smýšlejících! Zul jsem si těžké boty, tísnící svobodnou plosku i divoký můj nárt, zabořil jsem prsty u nohou do měkké prsti v trávě a bos a polonah jsem se jako divá Bára rozběhl lesem a loukou k rybníku se vykoupat.


Moji prarodiče pracovali na svém, měli vlastní hospodářství, pole, les, domácí zvířata, zahrádku, vlastní velký dům; a pracovali na sluníčku, na čerstvém vzduchu, v tichu přírody a v klidném rozvrhu podle vlastního uvážení a potřeb. A přesto prý máma jako malá vždy v létě, ve žních, kdy bylo nejvíc práce, záviděla jiným dětem, že měly čas se koupat a hrát si. No tak se mohla jít vykoupat večer jako divá Bára Boženy Němcové!


Stále se v poslední době vracím k dětství, k Příbrami... Ratibořické údolí Boženy Němcové - když jí bylo nejhůř atakdále, jak jsme se to učívali na gymnáziu. Jenomže to mé Ratibořické údolí je plné svinstva a zloby a ksichtů, do nichž bych i dneska s chutí uhodil pěstí. Krajina vlídných bludiček... To jsem já, Lemuel Gulliver z Dlouhé ulice, copak mě nepoznáváte?


Když v letech devadesátých přiletěly k nám jako vlaštovice první sešity Jiráskových Starých pověstí, kniha vedle Babičky Boženy Němcové nejkrásnější a nejčeštější, čítával nám z ní pan učitel venku pod lipami před školou na zeleném trávníčku, a hodiny míjely a soumrak padal... A nikdo skorem ani nevydechl. A pak najednou konec: přišlo udání, vyšetřování... A pan učitel Procházka musel do Klatov k panu c. k. inspektorovi.


Říkejte mi třebas kacíř, ale Já prostě nemám rád Boženu Němcovou. Nějakým pohlavně nadrženým národním buditelům se kdysi možná zdála krásná či eroticky dráždivá, a tak ji vyvýšili; ale že by trochu jen málo uměla psát - to ani náznakem. Pěkně malovat a sestavovat písmenka do slov a vět, jako hodná a poslušná holčička, samozřejmě musela umět, ale že by výsledné věty byly potom také nezbytně pěkné ke čtení či jinak zajímavé, to už si netroufám tvrdit. Podle definice nebyla sice žádný analfabet, ale pro mne prostě není rozdílu mezi tím, kdo neumí psát vůbec, a tím, kdo neumí psát pěkně nebo poutavě nebo moudře. Ani jediná pěkná věta, ani jediná hlubší myšlenka se nemihne dílem této české "romantičky", jejíž sloh je rozháraný, neupravený a roztřesený, zhola bez rytmu a plynulosti. Nemám rád její styl a její knížky neuznávám za hodnotnou literaturu. Žádnou její knížku se mi nikdy nepovedlo přečíst celou. Nepovedená "díla" Boženy Němcové, jakožto povinná čítanková četba, jistě odradila od čtení knih a zkazila vkus mnohým potenciálním mladým čtenářům, kteří se po setkání s Babičkou znechuceně odvrátili od veškerých knih.