Váchal

Nad životem a dílem Josefa Váchala



Člověče! Občane svobodný (!) svobodné (!) čs. republiky! Ruku na srdce a uvažuj: Jsi v pravdě opravdu volný a svobodný? Nenáleží tvé tělo od malička lékařům, kteří je očkují, rodičům, kteří je bijí nebo zanedbávají, škole, která je moří, práci, která je podlamuje a mrzačí, nemocnicím co pokusný a státu co žoldnéřsko-hlídací materiál, kapitálu, co mrtvá hmota a naposledy pathologiím k rozřezání? Kdo tě takovým otrokem učinil? Společnost sama. Můžeš zlepšiti mnoho, maje ono mocné zaklínadlo bídy, jímž jsou peníze.
(Josef Váchal)

*

neděle, 8. února 43
V noci, kterou jsem celou probděl nad dílem a osobou malíře, grafika, spisovatele, vlastnoručního knihtiskaře, tuláka v Pošumaví a svérázného umělce Josefa Váchala - tedy v této čarokrásné probdělé noci ještě pršelo, bylo teplo a jen kos pískal, když jsem se výhledem z okna kochal tím nelidským tichem a samotou. Tím tichem a samotou, jímž se rád opájel i Josef Váchal, můj takořka předchůdce a spolčenec. On to ticho a samotu viděl pomalu umírat již počátkem minulého století, zvláště na jeho milované Šumavě, jejíž slatistní miazmata kolují po otci i v mé krvi. Oba spatřujeme příčiny zlořádů v tomtéž: v přelidněnosti, v automobilismu, v neposlední řadě v lidské chamtivosti, v té odvěké chorobné mysli člověka-lidáka.

Josef Váchal (1884-1969)


středa, 8. dubna 43
Dnes jsem si půjčil v knihovně Výbor z korespondence Josefa Váchala z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Vypadá to na první pohled na kvalitní knížku z nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka. Pevné desky, reprodukce fotografií, 271 stran. Mám co číst; však v lese pod stanem to bude jistě příjemná četba.



sobota, 11. dubna - úterý, 14. dubna 43
Jaro má také tu výhodu, že jsou otevřeny desítky kouzelných lesních pramenů a pramínků, vyvěrajících z posvátné panenské půdy, která ušlechtile cedí nahromaděné zimní zásoby podzemní vody a chrlí ji ven v nesčetných rozkošných potůčcích a stružkách. Voda z nich chutná přímo znamenitě! Je rozkošné nejen pokleknout u nich na kolena, shýbnout se před nimi v jakési pradávné úctě a zhluboka si přihnout z jejich čirého daru, ale již jen usednout na jejich břehu je rozkoš z nejrozkošnějších, a zaposlouchat se do jejich obluzujícího zurčení, v lákavé symfonii s neutuchajícím cvrlikáním ptáků. Jak málo stačí přírodnímu tvoru ke štěstí! Nemusím konat žádné sáhodlouhé únavné túry po okolí; stejně to tu mám projité a prošlapané jako staré boty; na co? Akorát bych třeba potkal jen tím víc lidáků, o což nestojím. Mně stačí číst si ve stanu Váchala, pospávat, konat krátké příjemné procházky po lese a tam si sednout uprostřed nivy rozvetlé bílými sasankami a žlutými prvosenkami. Tohle je život pro mne! Ne to otročení po fabrikách! Ne to snášení lidského zápachu a gangrén přemnoženého lidstva ve městech! Ó ano, zde v lese konečně žiji!
Ke čtení jsem tedy měl Váchala, jak jsem se zmínil, a to výbor z korespondence z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Ten trochu divný název knížky je vlastně úryvek z jednoho jeho "dopisu-románu" a vystihuje docela dobře jak Váchalův značně archaický jazykový styl, tak i jeho hlavní celoživotní zálibu - totiž kouření. Jinak jsem rád, že jsem překonal dřívější nedůvěru k Váchalovi a seznámil se s jeho literární tvorbou a tedy i s jeho názory blíže.
Líbí se mi jeho "pekelnictví", jeho názory a jeho nezávislost. Média nám z jeho literární tvorby vnucují ponejvíce neškodné a pro mne nezajímavé věci, jako je například Krvavý román, což je mírně řečeno jen taková příliš nadhodnocená jeho blbá vedlejší odbočka, kdyžtě první a nejzávažnější, co by měl čtenář znát - možná i ten školou povinný -, by měla být právě jeho korespondence, v níž bez obalu a upřímně odhaluje svou mysl a svůj světový názor.
Mně se jeho názory líbí a shoduji se s mnohými z nich. Jeho posedlost svobodným zednářstvím nesdílím, nebo jeho ztřeštěné, najmě jen slovní sexuální výstřednosti, ale jinak jsem s ním zajedno ve všem.
Zajímavá je jeho pozice za protektorátu - ta mě upoutala nejvíc. Neklonil se ani k jednomu ze tří "ďáblů": ani k židům, ani k nacistům, ani k bolševikům. Nejlepší cigára si přesto schovával až k příležitosti, kdy německá vojska vstoupí do Anglie a zničí zdegenerovanou kubistickou Francii. Na jednom místě dokonce hajluje, zdraví velkého německého vůdce a rád by šel třebas i bojovat proti bolševikům, kdyby mohl; proto se také všude tvrdošíjně označuje za kolaboranta. Divím se, že mu některý z jeho dopisů-románů komunisti neotevřeli a jeho za takové řeči pro změnu nezavřeli.
Váchal je zastáncem spíše klasických forem umění, ztělesňovaných jeho strýcem Mikolášem Alšem, a nesnáší modernismus, pokrok vůbec, označuje se otevřeně za reakcionáře. Také za Germána, což je pozoruhodné; přejímá nacistické propagandistické proklamace o údajných hordách Mongolů z východu, používá v řeči časté germanismy a podobně. Stejně jako Já. Pro vlast "tatíčkovců" (rozuměj Masarykovců) a Benešovců, která jej neprávem opomíjí a upozaďuje, má jen pohrdání - a všude vidí tajné pikle zednářstva. Nenávidí sprostý lid, Marxův židobolševický proletariát, straníky, otrockou práci ve fabrikách pro obecné blaho mas a protežované pseudoumělce, kteří ho okrádají o zaslouženou slávu a uznání. V podstatě můj člověk. A nikdy nezplodil jediného "dvounožce", snad proto, že jak sám praví ve verších: "dětičky jsou požehnání boží, jimiž se bída lidská množí."
Města nenáviděl vždy, a když mu jednou v Praze v březnu 1939 nákladní auto přejelo matku, odstěhoval se definitivně na venkov. Žil se psy jako poustevník, jako "Diogenés v sudu", jen se svou družkou na jejím rodinném statku ve Studeňanech u Jičína, na kraji vsi, v přírodě. To mu závidím.
Vegetariánem byl jen z nouze za války, s pravopisem si těžkou hlavu nedělal, ale jinak můj člověk. Jeho "mile kostrbatý" archaický styl, založený zřejmě na německé syntaxi, mi nedělá žádné potíže, zvykl jsem si na něj rychle. Vydavatel ponechal z úcty k Mistrovi všechno tak jak to napsal, včetně chyb pravopisných a chyb v diakritice. Tak to má být! Nicméně Já bych alespoň některé z jeho nechtěných pravopisných chyb opravil, citlivě, protože některé tam takzvaně "sedí" jako součást lidové mluvy. Jenže s tím by asi byla spousta práce, i pro inteligentního redaktora, a tak to prý nechal pan nakladatel být. To je úcta, co? Mně nakladatel opravoval i věci, které tam integrálně patřily, i když ne zcela, avšak záměrně a významotvorně nebyly podle současných pravidel, která se však mění každých dvacet let vždy s novým politickým režimem. V tom bych si asi s Váchalem také rozuměl. Vždyť mně opravili i slovo "zoo" na "ZOO" jen proto, že to tak bylo napsané v internetovém prohlížeči Google! Zřejmě budu muset také zemřít, aby si na mne někdo vzpomenul, vyzdvihnul mě ze zapomnění a také mé dílo takto pietně uctil! Normálka.


sobota, 25. dubna 43
Využiji ten krátký víkend raději k výpiskům z Váchala, dokud jsem doma a dokud mám tu knížku doma. Například tato parodie na známý Gorkého výrok je dobrá:

"Člověk, to zní mi HRDĚ!
proto zůstaňme radš
U JEDNOM JEN MRDĚ,
a neploďme dětí přes počet!"

A co tento tvrdý cynismus:

"Jediná pravda země zní: aby moh' někdo svobodně žít, musí jiný chcípnout."

Nebo tento návod k přemýšlení:

"Dávám k meditování, odkud pochází tohle národní zdraví lidských mláďat a vůbec všechny ty zdravotní zlepšeniny ve prospěch lidského rodu. Jenom z vivisekcí a pokusů na zvířatech! A tak jednou dostanou tihle čtvernožci takového jéžíška, za to utrpení, až z toho podívání planeta Mars odrudne a sešediví jako šestiměsíční nebožtík. Každýmu rodu tvorstva na této zemi jen chvilku hrajou a zas bude po mnoho věků na tomhle globu klid, aby se ta doba uhelná - co přijde - mohla dobře pod zem uložit a ty ledové spláchly ten sajrajt po tom vymetání mizerných jen přebytečných sedmi set milionů dvounožců, ha!"

Spinoza

"Poznala jsem Spinozu..."



Bruno a Spinoza jsou úplné výjimky. Stojí každý sám pro sebe a nepatří ani svému století, ani své části světa, která se jednomu odměnila smrtí, druhému pronásledováním a nadávkami. Jejich strastiplná existence a smrt na našem Západě se rovnají životu tropických rostlin v Evropě. Jejich pravou duchovní vlastí byly břehy posvátné Gangy: tam by vedli poklidný a ctnostný život, mezi podobně smýšlejícími.


Převládající západní názor nás učí, že člověk není jako ostatní zvířata, která jen jednoduše reagují na situace, ve kterých se ocitnou. Mohlo by se to zdát fantastické, a také to fantastické je. Přesto nás o tom Sókratés, Aristotelés a Platón, Descartes, Spinoza a Marx přesvědčují.


HOMO LIBER DE NULLA RE MINUS QUAM DE MORTE COGITAT ET EIUS SAPIENTIA NON MORTIS SED VITAE MEDITATIO EST (B. Spinoza, Etika 4,67)
Svobodný člověk nepřemýšlí o ničem méně než o smrti a jeho moudrost spočívá v úvahách o životě, ne o smrti


Spinoza (Etika) vysvětluje: "Protože (lidé) nalézají v sobě i mimo sebe nemálo prostředků, které do značné míry přispívají k jejich prospěchu..., usoudili, že všechny věci je možno považovat za prostředky přispívající k jejich prospěchu. Protože však vědí, že sami tyto prostředky nevytvořili..., věří, že existuje někdo jiný, kdo tyto prostředky k jejich užitku vytvořil." Také: "Usoudili, že Bůh řídí všechny věci k užitku lidí, aby si je získal." Na tom opírá své tvrzení: "Příroda nemá před sebou žádný předem stanovený cíl a všechny účelové příčiny nejsou nic jiného než lidské výmysly."


ASYLUM IGNORANTIAE
Útočiště nevědomosti
Tohoto termínu užil B. Spinoza (Etika I. 36); a. i. je vůle boží jako poslední příčina věcí, kterou jinak nelze určit racionálně.


IGNORANTIA NON EST ARGUMENTUM
(B. Spinoza, Etika)
Neznalost není důvod (důkaz)


Bůh "velikého počtu", demokrat mezi bohy, zůstal Židem, zůstal bohem skrýší, bohem všech temných koutů a míst, všech nezdravých kvartýrů celého světa! Tak dlouho jej opřádali, až se stal, hypnotizován jejich pohyby, sám pavoukem, sám metafyzikem. Nyní soukal zase svět ze sebe - sub specie Spinozæ.


SUB SPECIE AETERNITATIS
(B. Spinoza, Etika 5,31)
Z hlediska věčnosti, ve srovnání s věčností
Posuzovat něco "sub specie aeternitatis" znamená neuvažovat malicherně, ale ve srovnání s věčnými, důležitějšími věcmi.


TANTUM IURIS HABET UNUSQUISQUE, QUANTUM POTENTIA VALET
(B. Spinoza, Traktát politický 2,8)
Každý má tolik práva, kolik má moci


Dobře vím, že domnělí filosofové tohoto století to činí podle Spinozy a mají to tím za oprávněné. Ovšem Spinoza měl zvláštní důvody takto pojmenovat svou jedinou substanci, aby totiž zachránil alespoň slovo, když už ne věc. Ještě v živé paměti byly hranice s Giordanem Brunem a Vaninim: i ti totiž byli obětováni onomu Bohu, pro jehož čest krvácelo nepoměrně více lidských obětí než na oltářích všech pohanských bůžků obou polokoulí dohromady. Když proto Spinoza pojmenovává svět Bohem, tak je to právě jen tak, jako když Rousseau ve Společenské smlouvě stále a bez výjimky označuje lid slovem souverain: lze to také srovnat s tím, že jednou jeden kníže, který chtěl ve své zemi zrušit šlechtu, přišel na myšlenku nikomu nebrat jeho šlechtictví, ale povýšit do šlechtického stavu jeho poddané. Čtenář pozdější doby promine, že se zabývám lidmi, které nezná.


NATURA NATURANS - NATURA NATURATA
(B. Spinoza, Etika 1,29)
Příroda tvořící - příroda stvořená
Principy dualistické filosofie. Natura naturans - to, co existuje samo sebou, tj. takové atributy substance, které vyjevují věčnou a nekonečnou podstatu (tj. bůh). Natura naturata - svět.


Který blbec se to uřekl, že tento svět je pomyslitelně nejlepším ze všech možných světů? Diderot? Voltaire? Spinoza?


NON INDIGNARI, NON ADMIRARI, SED INTELLEGERE
(B. Spinoza, Rozprava politická 1,4)
Nikoli pohoršovat se, nikoli divit se, ale chápat (porozumět)


Pro mne svět existuje ze své vnitřní síly a sám sebou. U Spinozy je však jeho substantia aeterna, vnitřní podstata světa, kterou pojmenovává Deus, i podle svého morálního charakteru a hodnoty Jehovou, Bohem stvořitelem, který souhlasně tleská svému stvoření a shledává, že všechno dopadlo výtečně, πάντα καλά λίαν. Spinoza mu nevzal nic než osobnost. Také u něj je tedy svět a všechno v něm zcela vynikající a jak má být: proto nemá člověk nic víc na práci než "něco konat, žít a zachovávat své bytí na základě hledání vlastního užitku" (Etika, str. 325): má se radovat ze svého života, pokud ho má; zcela podle Kazatele, 9, 7-10. Zkrátka je to optimismus: proto je jeho etická stránka slabá jako ve Starém Zákoně, ba je dokonce falešná a zčásti pobuřující. - U mne naopak vůle či vnitřní podstata světa vůbec není Jehovou, spíš je něco jako ukřižovaný spasitel nebo také křižující zlosyn, podle toho, jak se rozhodne. Spinoza nemohl opustit židy. Zcela židovské, a ve spojení s panteismem zároveň nanejvýš absurdní a odporné je jeho pohrdání zvířaty, které má za bezprávné, pouhé věci k našemu použití.


SOLAMEN MISERIS SOCIOS HABUISSE MALORUM
(Spinoza, Etika 4,57)
Útěchou nešťastných je mít ve svém trápení druhy
Anebo si je případně "vyrobí". Proto se asi lůza tak ráda spolčuje. Spinoza použil přísloví vzniklé podle závěru 143. ezopské bajky o zajících a žábách: trpící nacházejí útěchu v tom, že druhým se vede ještě hůře.


Dobré srdce je privilegiem velkých lidí. Ano! Dobré srdce je něco vznešeného - tedy vzácného - jak končí Spinozova Ethika.


DETERMINATIO EST NEGATIO
(B. Spinoza)
Vymezení je popřením
Spinozův výrok byl velmi často užíván Hegelem, jehož prostřednictvím se stal populárním: jakékoliv určení věci je současně popřením jiných možností pro tuto věc.


V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza...


BEATITUDO NON EST VIRTUTIS PRAEMIUM, SED IPSA VIRTUS
(B. Spinoza, Etika 5,42)
Blaženost není odměnou ctnosti, nýbrž sama ctnost


Který velký filosof byl dosud ženat? Hérakleitos, Platón, Descartes, Spinoza, Leibniz, Kant, Schopenhauer - ti nebyli; ba nedokážeme si je jako ženaté ani představit. Ženatý filosof patří do komedie, taková je má věta.


POST COITUM OMNE ANIMAL TRISTE
(B. Spinoza, Pojednání o nápravě rozumu 3,4,1)
Každý tvor je po pohlavním styku smutný
Týká se známého psychologického jevu, který je častější u mužů než u žen a který se nazývá "postkoitální smutek". Příčina tohoto jevu není dosud oficiálně uspokojivě vysvětlena. Spinoza o něm ve zmíněném pojednání hovoří takto: "Dokud se mysl zaobírá smyslným požitkem, jako nejvyšším dobrem, nemyslí na nic jiného. Ale když smyslná rozkoš pomine, dostaví se největší smutek. A třebaže si tento smutek nepodmaní naši mysl naprosto, zanechává ji přesto zmatenou a otupělou."


"Poznala jsem Spinozu, - fuj! Tak kojeného, krotkého, jako vypráskaný pes vypadajícího člověka jsem neviděla. Takové lidi považuje lidstvo za největší své syny!"
(Klíma: Bílá svině)

Nero

Na Nerona sobě hráti



Z bouře dnešní, zmatků všech
moudře chci se vymotati,
na Nerona sobě hráti
pro nic nemít stesk a vzdech.


Až Nero byl poprvé konfrontován s prvními křesťanskými nepokoji a rozvraty.


Svůj spis De clementia (O šlechetnosti) věnoval Seneca Neronovi při jeho nástupu na trůn; za vzor ušlechtilého vladaře mu dával Augusta.


Seneca v knize O laskavosti, již právě čtu, projevuje tak odporné vlezprdelkovství k Neronovi, až to připomíná nechvalně známé ódy na Stalina. Čtu to jen s největším odporem a jen ze studijních důvodů a také ze zvědavosti, co všechno mi ještě lidská povaha odhalí.


FORIS CATO, INTUS NERO
(Hieronymus, Dopisy 125,18)
Navenek Cato, uvnitř Nero
Srovnáním dvou zcela odlišných postav se vystihuje protikladné chování a rozporná povaha lidí. M. Porcius Cato (234 - 149 př. n. l.) byl vážný, moudrý a poctivý politik starých mravů, zatímco římský císař Nero (54 - 68 n. l.) byl krutý a prostopášný.


Od těch dob, co básníci píší a ženy čtou (budiž jim za to co nejvřeleji děkováno), bylo o nich už tolikrát řečeno, že jsou andělé, že v prostotě mysli uvěřily této pokloně jako skutečnosti, a zapomněly, že Nero byl básníky za peníze veleben jako polobůh.


Nejznámějším rozhodčím ve věcech vkusu byl patrně básník a politik Petronius, který v tomto postavení působil na dvoře císaře NeronaNero prý byl spokojen jen s tím, co ocenil Petronius.


Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává světu jemně cítícího etika, toužícího po odstranění bolesti a po všeobecné lásce k bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé Commody, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky Jedenácté, Karly Deváté, Ludvíky Třinácté a cary Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a mučili v mládí zvířata. Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a později bavili se proléváním lidské krve a uřezáváním lidských hlav.


Veřejnost nedovede nežli zvířata soustavně urážet. Skromného a hodného psa nazývá jmény různých monarchů. Mlíkařského psa, který trpělivě a oddaně táhne vozík s potravinou, nazývá Neronem. Malého ratlíčka, který nikomu neublížil a nikoho netyranizuje, nazývají Césarem.


Řekl Démétrios Neronovi: "Ty hrozíš smrtí mně, ale tobě příroda."
(Epiktétos: Rozpravy)


Krásně to napsal Seneca: "Co na tom záleží, kolik je pánů? Otroctví jest jen jedno. Kdo jím pohrdl, je v sebevětším zástupu tyranů svobodným." - Věděl, o čem mluví: Seneca ml. si s tyrany užil své. Byl nejprve vychovatelem a poradcem římského císaře Nerona, potom stal se konsulem ve stínu jeho moci (a pod jeho Damoklovým mečem) a nakonec ho Nero donutil k sebevraždě. - Ale Nero měl i dobré stránky: psal básně a miloval vášnivě umění. Díky jeho velké sbírce uměleckých děl se zachovaly mnohé slavné sochy či reliéfy, jež by jinak křesťanská chátra rozbila nebo zabudovala do kamenných zdí svých mrtvolně chladných kostelů. Nero nechal zbudovat mnohé krásné stavby, mezi jinými např. nový stadión v Efesu (v Hérakleitově to rodišti); nechal obnovit proslulý maják na ostrově Faru u Alexandrie (jeden ze starověkých divů světa); zavedl kult Neporazitelného Slunce, o což se pokoušel mimochodem už egyptský král Echnaton, jehož Chvalozpěv na Slunce patří mezi nejkrásnější literární skvosty starověku... - a Nero konečně nenáviděl tu hnusnou židokřesťanskou verbež, již dal krutě pronásledovat, když v r. 64 zapálili Řím. Za devatenáct století později se bude podobná situace opakovat v nacistickém Německu po požáru říšského sněmu... Akorát že komunistický žhář Dimitrov byl tenkrát propuštěn na svobodu. To byla "tyranie", že? Nu, třeba nebyl Nero Claudius Drusus Caesar Augustus Germanicus tak špatný, když mu pozdější křesťanská tradice nasadila psí hlavu. Tyran asi jak pro koho. Ale to je jedno. Pravdu už se nedozvíme. Dějiny píšou vítězové. A my víme, jaká verbež zvítězila a jak nakládala s pravdou. Je to jedno. Nietzsche napsal, že jednoho vyznamenává, je-li hanoben křesťanem... A na Nerona sočila dokonce i jeho vlastní matka Agrippina, jinak patologická intrikánka a notorická travička, osoba tak posedlá mocí a mocenskými machinacemi, že se jí nakonec staly osudnými. Prý nazvala svého syna Nerona "nepřítelem lidského rodu" - HOSTIS GENERIS HUMANI. No to už je přímo úctyhodný titul! Na to slyším dobře. Vyjádří-li se takto někdo špatný o někom dobrém, pak má ten poškozený rázem všechny moje sympatie. Všichni dobří, velcí a vysocí duchové nemají rádi lidi, nebo se jim alespoň posmívají. Protože proč! Protože lidstvo je prostě pakáž, s tím nic nikdo nenadělá; jeho naprostá většina je prostě špatná, možné jsou jen nanejvýš výjimky z tohoto pravidla, ale i těch je zanedbatelné množství. A pokud má někdo vůbec tu kuráž v této špinavé záplavě neutonout, ale naopak ještě dávat najevo svou nenávist a své pohrdání, pak to nemůže být tak úplně zlý "člověk".


Svatá cesta (latinsky Via Sacra) je hlavní ulice ve starém Římě vedoucí z Kapitolu přes Forum Romanum až ke Kolosseu. Na Svaté cestě se tradičně konaly triumfální jízdy, to jest vojenské přehlídky na oslavu nějakého vítězství. Nero nechal Svatou cestu obroubit kolonádou.


Lékaři říkají, že v některých nemocech je jistá účast božství. Stejně Nero chválil houby a nazýval je potravou bohů, poněvadž jimi otrávil svého předchůdce Claudia, císaře římského!


"Ptáš se, která je cesta ke svobodě? Je to kterákoli žíla v tvém těle!"
(Seneca: O hněvu)
Zdá se, že tento odstavec znal Nero, jenž Senecovi přikázal sebevraždu.


QUALIS ARTIFEX PEREO
(Suetonius, Životopis Neronův 49)
Jaký umělec ve mně zmírá...
Podle Suetonia se traduje jako výrok umírajícího císaře Nerona.