Pocta Buddhovi
Buddha je proti společnosti.
Buddha znovu a znovu říká: "Jak ses jednou narodil, musíš zemřít" - protože do smrti jsi vstoupil svým narozením, narození je vstup.
Podíváš-li se na Buddhu sedícího pod stromem bódhi nebo na Mahávíru stojícího pod oblohou, musí ti na mysl přijít otázka: "Co to dělají? Co Buddha pod tím stromem dělá?"
Nedělá nic. Prostě je. Samo bytí naživu, nadechování a vydechování, pulzování života, je blaženost. Nic jiného nedělá. Je jen blažený.
Blaženost je způsob bytí - ten pravý způsob bytí. Není minulost, není budoucnost. Buddha je prostě naživu, teď, pod stromem bódhi, v tento okamžik. Srdce tepe, dech vchází a vychází, krev koluje, vše je živé, pulzující. On se nikam nepohybuje! Jednoduše je. V tomto bytí je blaženost.
Buddha říká, že neexistuje mókša - neexistuje stav totální svobody někde v nebi.
Lidé stále chodili za Buddhou a ptali se ho: "Co se stane, až zemřeme?"
Buddha říkal: "Nestane se nic. Prostě zemřete!"
Ptali se proto, že chtěli vytvořit budoucnost dokonce i po smrti. V každé vesnici, do které Buddha přišel, vyzvídali: "Co se stane osvícenému, tobě, když zemřeš?" Buddha říká: "Nestane se nic. Prostě zemřu. Tak jako plamen lampy přestane být, i já přestanu být."
Nejsou uspokojeni; nelíbí se jim to. Říkají: "Kam ten plamen odejde? Setká se s Brahmanem? Stane se vesmírným? Co se stane s osvícenou duší?"
Buddha je tvrdý. Říká: "Nic. Plamen prostě zmizí - a vy se ptáte, kam zmizel? Takto se nikdo neptá, protože každý ví, že prostě zmizel."
Slovo "nirvána" znamená zmizení plamene. Nikdy neužíval slova "mókša", neužíval slova "nebe", nemluvil o ráji - nikdy nepoužíval slova, která by vytvářela budoucnost. Plamen zmizel. "Neptejte se, co se stalo."
Buddha je jedním z největších a nejvlivnějších myslitelů lidstva.
Jako aristokratický mladík se probral k otázce problematičnosti lidského života a odešel od své rodiny do "bezdomoví", jak to tehdy nebylo nic zvláštního, ani nic zvlášť obtížného (klima, relativně malé zalidnění, bohatá příroda).
Utrpení převažuje v životě nad blahem. Nemoc, stáří, úmrtí blízkých a vlastní smrt - to přinejmenším prožije každý. Pro přemýšlivější pak nadto vše je ještě obava z posmrtného osudu i úzkost z toho, zda život je vůbec smysluplný. O strachu a úzkosti nikde nemluví, přesto jsou implicite obsaženy již v nejprvnějším článku tzv. "dvanáctičlenného řetězu odvislého vznikání": v nevědomosti. Neboť každá nevědomost je plna strachu před věcmi, před nimiž se poznání už nebojí. A aby došel každý člověk k takovému poznání, to je cíl Buddhovy snahy.
Přinejmenším od upanišadových dob se šířila v Indii myšlenka o nutnosti vysvobození z tohoto světa, o definitivním zrušení života jakožto cíli všeho našeho snažení. Tyto myšlenky nebyly zprvu obecným vlastnictvím, Jadžňaválkja a druzí nejpřednější upanišadoví myslitelé je sdělují ještě jako tajemství, masově je zpopularizovali Buddha a Mahávíra, ale kolem počátku našeho letopočtu se stávají pomalu, ale jistě, obecným majetkem.
Klíčovou filosofickou tezí Buddhovou bylo odmítnutí existence duše. Evropští badatelé volky nevolky nejsou často s to zbavit se podvědomého působení představ barokního křesťanství, že prostě bez individuální postmortality se nedá žít. Neuvědomují si, že to je právě jen barokní pověra. Moudrý člověk v Indii, Číně, ale i v Evropě mohl a může žít bez potřeby individuální postmortality, jakmile přestane uvažovat a cítit antropocentricky.
Má jistotu, že sám fakt života znamená, že "nemůže vypadnout z bytí", jak říká správně právě evropský filosof - a přitom cítí závazně vnitřní potřebu po tom, aby jako člověk pracoval k tomu, aby byl hlubší a hodnotnější. Úvahy o tom, že Buddha si nemohl přece představovat, že není nesmrtelnosti, opomíjejí skutečnost, že právě člověku hluboce myslícímu a cítícímu, který nadto prošel školou upanišadové moudrosti a pochopil její klady i zápory, je možno poznat a udržet si hluboký vnitřní klid a dokonce jas, který neplyne z iluzívních představ, ale z bezpředsudečného pohledu ontologické skutečnosti tváří v tvář. Skutečnost toho dosvědčují v tradici indické a čínské kultury tisíce a tisíce - a jde tu o cosi kvalitativně vyššího než stoická ataraxie.
Cesta k osvobození je pojímána zcela střízlivě. Osvobození je záležitost striktně individuální. Nikdo nám v tom podstatně nepomáhá a pomáhat nemůže. Jen sami, odkázáni pouze na vlastní usilování, bez pomoci, kromě znalosti Buddhova učení (a hínajánové filosofie!), postupujeme vpřed a dosahujeme cíle.
Buddha není žádnou transcendentní veličinou, byl prostým člověkem, bódhisattva je jen člověk, postupující vytrvale na cestě k poznání a stará se jen o sebe sama, protože principiálně není možnost pomoci nikomu druhému.
Buddha řekl to nejlepší, co se dá říct (a to, co neřekl, není třeba zkoumat, protože jeho mlčení je tím nejrozumnějším stanoviskem).
Buddha není bůh (i když filosofové se snaží na to nezapomenout - ale co je pár filosofů proti moři lidí toužících po pomoci, lásce, vykoupení, ráji!).
Buddhova nauka úplně odmítá spekulovat o podstatě a původu světa a vůbec neuznává jeho božský zdroj či původ.
Siddhattha (Buddha) zhodnotil ve své mysli svou situaci ve světě a své životní aspirace natolik, aby mohl učinit závažné rozhodnutí.
Základem Siddhatthova zhodnocení života bylo jeho náhlé pochopení marnosti a pomíjejícnosti lidského snažení ve světě. V legendárních životopisech Buddhových je to vyjádřeno příběhem o jeho čtyřech vyjížďkách, na kterých se poprvé za svého života, doposud prožitého v izolaci dvorského přepychu, setkal tváří v tvář s nevyhnutelnými strastmi života: s nemocí v podobě těžce chorého muže ponechaného bez pomoci svému osudu; se stářím v podobě věkem sešlého muže, jemuž se život stal břemenem; a se smrtí v podobě pohřebního průvodu doprovázeného naříkajícími pozůstalými. Na čtvrté vyjížďce uviděl potulného asketu, v jehož očích rozeznal hluboký mír a vytušil moudrost člověka, který dosáhl konečného vyřešení záhady lidského života.
Výsledkem úvah, jež byly bezpochyby výsledkem jeho předchozích studií, jeho pozorovací schopnosti a znalosti současných myšlenkových proudů a asketických hnutí, bylo rozhodnutí opustit domov, kde zanechal rodiče, ženu a syna, jakož i pravděpodobnou knížecí dráhu, a vydal se ve věku dvaceti devíti let na pouť do bezdomoví, odhodlán dosáhnout odhalení záhad života a světa za každou cenu a dojít tak vykoupení a poznání, které by zprostředkoval i ostatním lidem, honícím se za klamnou bludičkou pomíjivých světských radostí a cílů.
Siddhattha dospěl k závěru, že k tomu, aby člověk mohl dosáhnout duchovního poznání a vykoupení z koloběhu životů, je nutno si zachovat jasnou mysl a plné duševní schopnosti. Za tím účelem je třeba uchovat si zdravý tělesný organismus a náležitě o něj pečovat. Přitom je nutné vystříhat se krajností, jakými jsou na jedné straně uspokojování nadměrných požadavků a tužeb, jež neslouží prostému zachování života, a na druhé straně odpírání tělu jeho základní potřeby či dokonce i jeho trýznění.
Když pak dosáhl při plném vědomí oné nejvyšší možné vyprázdněnosti mysli, kdy přímému poznání nestojí v cestě nic zprostředkovaného smysly a intelektem, pronikl onou bariérou a nabyl přímým zřením plného vědění o podstatě všeho dění.
Nebylo v něm nic, co by Buddha již v minulosti nezakusil, za čím by byl ochoten se pídit a co by mu mohlo poskytnout uspokojení; ze všeho vyrostl, byl nade vše povznesen. Jediným důvodem k setrvání v samsárové existenci pro něho byl soucit s ostatními bytostmi, hnanými slepými tužbami do stále nových životů, plných utrpení. Jeho pravou doménou se však stala tajemná oblast Dokonalých či Probuzených: nibbána (nirvána).
Výraz nibbána (nirvána) je pečlivě zvolen tak, aby naznačil jen to, co je zanecháno a zanikne. To je zcela v souhlase s Buddhovým zachováváním "vznešeného mlčení" o všech myšlenkově neformulovatelných otázkách, na něž intelekt nedovede jednoznačně odpovědět.
Všechny výroky této sbírky jsou přisuzovány Buddhovi.
(Dhammapadam, předmluva)
Pocházel z kšatrijského rodu; byl synem náčelníka kmene Šakjů sídlícího na úpatí Himálaje. Narodil se v Lumbiní u města Kapilavastu snad někdy kolem roku 563 př. n. l.; přesné určení jeho životních dat je dosud předmětem sporů.
Dostal jméno Siddhártha - Gautama bylo jeho rodové jméno. Byl vychován v dostatku a přepychu, brzy se oženil se svou sestřenkou Jašódharou a narodil se jim syn Ráhula. Potom se prý však naskytl Buddhovi čtverý pohled, který zcela změnil jeho myšlení a celou životní dráhu; uviděl napřed starce nad hrobem, pak těžce chorého člověka, potom nebožtíka - a naproti tomu žebravého asketu, ze kterého vyzařoval vnitřní mír. Konfrontace všedních útrap lidského osudu s pokojem muže oddávajícího se plně náboženskému životu přiměla Buddhu vzdát se rodového bohatství i vladařské kariéry, pro kterou byl předurčen. Odešel do bezdomoví, jak se říká o těch, kdo se vzdají veškerého majetku a jakéhokoli trvalého bydliště, chodil dlouho po světě a zkoušel různé způsoby, jak dojít vnitřní vyrovnanosti; byl poustevníkem, studoval upanišady, prováděl přísné posty a umrtvoval tělo askezí. Ale ani šest let tohoto způsobu života nepřineslo očekávaný výsledek, a tak se Gautama vrátil k existenci žebravého parivrádže neboli potulného askety. Když dovršil pětatřicátý rok svého života, došel konečně pod fíkovníkem v Gaji v Magadhsku osvícení, a to po devětačtyřiceti dnech meditací, z nichž se ho pokoušel vyrušit a svést zlý duch Mára. Ale Gautama dosáhl svého cíle, stal se Buddhou, tj. Probuzeným, odebral se do Váránasí - známějšího mnoha čtenářům pod starším názvem Benares - a tam pronesl ke svým prvním pěti žákům své slavné první kázání neboli, jak říkají buddhisté, "roztočil kolo Zákona":
"Jsou dvě krajnosti, mnichové, jichž se má vystříhat ten, kdo se zřekl světa. Které to jsou? Život oddaný choutkám, připoutaný k slastem a rozkoším, jenž je nízký, hrubý, tuctový, neušlechtilý a neprospěšný; a život oddaný sebetrýznění, plný strádání, neušlechtilý a neprospěšný. Oběma těmto krajnostem se Dokonalý vyhnul, mnichové, a plně pochopil střední stezku, co otevírá oči, skýtá poznání, vede k uklidnění, k vědění, k probuzení, k nirváně.
A která je, mnichové, ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně?
Je to tato ušlechtilá osmidílná cesta - totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění. Toto, mnichové, je ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o strasti: zrození je strastné, stáří je strastné, nemoc je strastná, smrt je strastná, spojování s věcmi nemilými je strastné, odlučování od věcí milých je strastné - zkrátka: patero skupin lpění je strastné.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o původu strasti: je to ona žízeň, jež vede k znovuzrození, je provázena radostí a vášní a tu a tam se něčím potěší - totiž: žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o zničení strasti: je to zničení oné žízně pomocí úplné bezvášnivosti, je to vzdání se, odvrhnutí, uvolnění se, neulpívání na oné žízni.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o stezce vedoucí k zničení strasti: je to tato ušlechtilá osmidílná cesta - totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění..."
Ve věku osmdesáti let opustil Buddha tento svět, aby se už nikdy znovu nenarodil, neboť se definitivně osvobodil z pout neustálých přerodů.
Co se týče buddhistů, pochybuji, zda právě toto sektářství měl Siddhártha Gautama na mysli, neboť on sám - jako Já - byl samouk a také různě nejprve sám se sebou experimentoval než zformuloval svou zcela vlastní a původní filosofii; ale buddhismus jako církev, jako banda modlářů a modloslužebníků, vychovávající někoho, školící své poslušné žáčky a pasoucí svůj věřící dobytek, duchovní nauka jako chlívek pro stádo těch, kdož nedovedou myslet sami - takový buddhismus je mi z duše protivný.
Sám velký filosof Buddha - kladu důraz na to slovo "filosof", nikoli náboženský vůdce! - tvrdil, že příčinou utrpení je अविद्या (avidjá = neznalost); že tedy jedině vzdělání může člověka osvobodit od utrpení, nebo dokonce i vysvobodit z neustálého koloběhu znovuzrozování - což je možná přehnané, nicméně i tato jednoduchá, leč vznešená pravda, se stejně nesetkala u ordinérního davu s pochopením.
Buddha měl s tím spásonosným vzděláváním pravdu. Můj názor je v tomto směru samozřejmě trochu jiný. Vzdělání jistě osvobozuje - osvobozuje od lži -, ale také dává převahu, morální převahu nad lidáky, nad lidskými lžemi, a misantrop tak díky svým znalostem na hlavu poráží lidáky na jejich vlastním poli, neboť dokazuje, že člověk není nejchytřejším tvorem na Zemi, ačkoli se tím pyšní.
(Misantrop, Zima v sousedství zlověka)
Mnoho starověkých filosofů žilo vegetariánsky, tak např. Buddha, Zarathustra, Pythagoras, Sókratés, Platón, Plútarchos, Hippokratés, Ovidius, Seneca a jiní.
Každý filosof by řekl to, co kdysi pronesl Buddha, když mu ohlásili narození syna: "Ráhula se mi narodil, bylo mi pouto ukováno" (Ráhula tu znamená "malý démon"); pro každého svobodného ducha by musela nadejít hodinka zamyšlení, pakliže měl předtím hodinku bezmyšlenkovitou, tak jako nadešla kdysi témuž Buddhovi - "stísněný," myslel si pro sebe, "je život v domě, místě nečistém; svobodné je opustit dům."
"Muž dokáže myslet na trpělivost, rozumnost a dobré chování, dokud se neocitne v dostřelu šípů boha Kámy. Požehnáni jsou v tomto světě Sarasvatí, Kártikéja a Buddha, tito tři, kteří odmrštili lásku, jako když smeteš stéblo trávy, jež ti ulpělo na šatu!"
Máme po ruce velmi starý předpis na rýžový nákyp, který se tak připravuje dodnes. Nejstarší doklad je z Ašvaghóšova životopisu Gautamy Buddhy; Buddha žil v 6. století před n. l., Ašvaghóša o sedm set let později, v 1. století našeho letopočtu. Ašvaghóša píše:
"Nedbal o nic, potlačoval tělesné žádostivosti a neustále soustřeďoval své myšlenky na záhady života a smrti. Zachovával mlčení a každého dne pojedl jen jedno zrnko konopné. Jeho tělo hublo a sláblo, ale duch se volně proháněl myšlenkovým prostorem. Zjevem připomínal spíš uschlou haluz, bleskem sraženou ze stromu, než člověka. A tam za dlouhých šest let poznal, že odříkání a sebetrýznění nevede k cíli, jejž hledal.
Zanechal tedy pokání a tělesného umrtvování a vstoupil do řeky, aby se osvěžil. Byl však tak zesláblý, že málem utonul, kdyby se nebyl včas zachytil větve sklánějící se až k hladině. Na břehu ulehl do stínu a čekal, až nabude sil.
A tehdy dostala pastýřova dcera Méka ze vzdálené vesnice vnuknutí, aby vzala misku rýžového nákypu s máslem ghí a odnesla ji kajícníkovi, jenž leží na břehu řeky Nairaňdžany. Když došla k řece, usedla ke Gautamovi a podala mu pokrm. Gautama pojedl a jeho tělo nabývalo ztracených sil."
Buddha slíbil vysvobození od něčeho, čemu všichni rozumíme - od utrpení. Na druhé straně nikdo nedokáže říct, co bylo dědičným hříchem lidstva, a nikdo nechápe, jak by nás z něj mělo Kristovo utrpení vykoupit.
Deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrnosti taktéž vůči všem afektům, které dělají žluč a rozpalují krev; žádné starosti ani o sebe, ani o jiné. Vyžaduje představ, jež buď dávají klid nebo rozveselují - vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout. Dobrota, býti dobrotivým, toť Buddhovi něco, co podporuje zdraví. Modlitba je stejně vyloučena jako askeze; není kategorického imperativu, není vůbec nátlaku, ani uvnitř klášterní obce (- lze zase vystoupit -). To všechno by byly prostředky k zesílení oné nadměrné dráždivosti. Právě proto také nežádá boje proti těm, kdo jsou jiného smýšlení; jeho učení ničemu tolik se nebrání jako citu pomsty, nechuti, resentimentu (- "nikoli nepřátelstvím dojde nepřátelství konce": dojemný refrén celého buddhismu...). A to právem: právě tyto afekty by byly dokonale nezdravé vzhledem k dietetickému hlavnímu úmyslu. Únavu ducha, v níž zastihl svou zemi a jež se projevuje v nadměrné "objektivnosti" (to jest v oslabení individuálního zájmu, v zlehčení vlastní váhy, "egoismu"), potírá přísnou redukcí i nejduchovnějších zájmů na osobu. V učení Buddhově stává se egoismus povinností: "Unum necessarium", "jak ty se zbavíš utrpení", to reguluje a vymezuje celou dietu ducha.
Ti všichni svatí, moudří poustevníci a nazí vandráci, kteří by mouše neublížili... - rozhodně i Já mám s nimi cosi společného, že? Jen se nehodlám zbavovat utrpení, jež neodmyslitelně vyplývá ze samé podstaty života, tím, že bych si ukládal další nesmyslná pokání a stranil se slastí, jež život přináší. Ne, obojí musí být v rovnováze! To ostatně zjistil i sám pozdější Buddha, když se probudil ze sna, v němž málem zemřel hlady a podvýživou.
V povídce Deset ánů chodí Buddha po vodě jako údajně chodil Ježíš Kristus, jenže Buddha o pět set let dřív. Bylo to proto, ježto neměl čím zaplatit převozníkovi přes řeku.
Pravé filosofické zmoudření - jako třeba Buddhovo nebo Misantropovo - bývá učiněné naopak již v mládí, v přebytku sil, v blahobytu, ve štěstí, v podstatě proti všem obecným očekáváním. Ale co jsou ta "obecná očekávání"! Nic než písek, s nímž si hraje vítr!
Všechny metody "výchovy" člověka ve "společensky platného občana" jsou také osvědčenými metodami mučení, když se tyto metody znásobí a přeženou. Hle, ty, kdož neznáš lidi, jaké překvapivé poučení pro tebe, ty nevědomče, s nímž Buddha nedoporučoval se stýkat! Já však překvapen nejsem, Já tu lidskou chamraď dobře znám!
Život je slepá síla, nevědomá, leč silná, neuvěřitelně silná. Život je tvrdý sen, z něhož se nikdo nemůže probudit a procitnout k úplnému vědomí, k úplnému poznání. Proto všichni spící souhlasí, že život má samozřejmě být a nesmí zahynout. Ani Buddha nebyl v tomto směru plně Probuzený, ani Mahávíra se doopravdy nestal Velkým Hrdinou v boji s životem. Z jejich myšlenek nikde ani alespoň neprosvítá, že by skutečně věděli, čím život je a jak se z něj "probudit", jak zvítězit nad životními útrapami jednou provždy. Rozhodně to nemohli prokázat. Nikdo z obou velkých filosofů starověké Indie neposkytuje žádný praktický návod, jen máloobsažné řečičky, tvářící se tajuplně, jež jsou však zcela ploché a nesrozumitelné. Duševními stavy, nějakou meditací, nějakou správnou, tou jedině pravou meditací či duchovním cvičením nelze do života, do jeho podstaty, nijak zasáhnout. To má význam, jakkoli velký a významný, jen pro duševní vývoj, pro filosofování, pro přemýšlení, pro uvědomění si něčeho vyššího - ale není to žádná akce, nic konkrétního, žádný návod pro život v osvíceném stavu, žádný skutečný návod pro odstranění utrpení a tedy i života!
Maličcí ptáčkové usedají s důvěrou na mé rámě, kde se probírají svým peřím. Nehybně sedím na prostém, mechem porostlém kameni, pohroužen v hlubokou meditaci jako sám Buddha pod posvátným fíkovníkem, ba víc, podoben spíše tomu stromu než světci z masa a kostí! Je to tak oblažující! - A vtom sem vtrhnou oni, lidé, ta nepravá ražba, před níž vše mírné, nevinné a běloskvoucí prchá. A jak bych i Já neprchal společně se zajíci a srnami, šlehaje po narušitelích svými nenávistnými invektivami a ďábelskými kletbami?
Dhammapadam, sbírka buddhistických průpovědí. Nic moc, obvyklá snůška lidských, příliš lidských omylů, ale to doporučení hledat osvícení v bezdomoví mě kdysi oslovilo a určuje můj život, nebo chcete-li moje duchovní zrání, doposud. To byl velký Buddhův vynález!
Z celé sbírky průpovídek vyčnívá jako drahokam tento Buddhův výrok:
"Člověk, jenž nenabyl poznání, stárne jako vůl;
přibývá mu na váze, ale moudrosti mu nepřibývá."
nebo tento je pěkný:
"Jen málo je mezi lidmi těch, kteří dosáhnou onoho břehu.
Zbytek lidského pokolení jen pobíhá sem a tam po tomto břehu."
Vyhýbat se masitým pokrmům je nejen prospěšné pro tělesné zdraví, ale především je to naprosto nezbytné pro veškerý duchovní vývin a růst i pro samotné ukotvení neporušené mysli. To věděli všichni velcí myslitelé starověku i novověku, od Buddhy, přes antické filosofy, až třeba po Schopenhauera, ze spisovatelů pak jmenujme např. G. B. Shawa či Anatola France, a samozřejmě H. D. Thoreaua. Všichni vynikali brilantním intelektem a nezvyklou dlouhověkostí - tedy pokud je někdo nezavraždil, nestihla je nehoda nebo pokud se od ostatních lidí nenakazili nějakou chorobou. Já jsem možná poslední, kdo to ještě dnes chápe a pro něhož je tento princip samozřejmostí.
Vědění je mocná síla. Lidé si mne mohou krušit jak chtějí, Já jsem však alespoň chytřejší než oni. Vím mnohem lépe a v širších souvislostech, jak se věci mají a jaké by měly být. To je moje výhoda nad nimi. "Muž, jenž nedbá o své vzdělání, táhne ke stáří jako vůl. Jen maso narůstá, moudrost však krní", jak řekl Buddha. A Já nechci být tím volem!
Teď, co mám čtyři týdny dovolenou, jsem úplně desocializovaný... - a to se mi líbí! Těžko si budu zvykat zase na lidi. Já si na ně vlastně nikdy nezvyknu. Jak si jednou zvyknete na samotu, nechcete už jinak. Každopádně na konci roku dám v práci výpověď a od příštího léta se chci plně věnovat slastnému nicnedělání a rozjímání po vzoru starořeckých filosofů, po vzoru Buddhově (kromě toho putování a učení).
Podívejte se, co udělal Tálibán v Afghánistánu s nadživotní skulpturou Buddhy: bez dalšího ji odstřelil. A stejný osud by potkal naše liberální práva, včetně našich liberálních jednotlivců.
Nehybně a tiše sedím a nechávám na sebe působit to velebné prostředí. Vedle po stromech nahoru a dolů se pošupuje šoupálek a z druhé strany veverka. Už jen napjatě čekám, kdy začnou lézt i po mně jako po soše Buddhy.
Nové boje. - Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!
Proroku Mohamede, tys měl z opia vlčí mlhu! Ó Buddho, ó ty Probuzený, spi dál! Ježíši Kriste, komu chceš cpát tvůj kříž? Stvořili jste jenom obraz sebe, a ne obraz světa. Otrocká lůza vás hypnoticky následuje jako krysy krysaře, a to znamená, že jste ordinérní jako ona.
