Nad životem a dílem Josefa Váchala
Člověče! Občane svobodný (!) svobodné (!) čs. republiky! Ruku na srdce a uvažuj: Jsi v pravdě opravdu volný a svobodný? Nenáleží tvé tělo od malička lékařům, kteří je očkují, rodičům, kteří je bijí nebo zanedbávají, škole, která je moří, práci, která je podlamuje a mrzačí, nemocnicím co pokusný a státu co žoldnéřsko-hlídací materiál, kapitálu, co mrtvá hmota a naposledy pathologiím k rozřezání? Kdo tě takovým otrokem učinil? Společnost sama. Můžeš zlepšiti mnoho, maje ono mocné zaklínadlo bídy, jímž jsou peníze.
(Josef Váchal)
*
neděle, 8. února 43
V noci, kterou jsem celou probděl nad dílem a osobou malíře, grafika, spisovatele, vlastnoručního knihtiskaře, tuláka v Pošumaví a svérázného umělce Josefa Váchala - tedy v této čarokrásné probdělé noci ještě pršelo, bylo teplo a jen kos pískal, když jsem se výhledem z okna kochal tím nelidským tichem a samotou. Tím tichem a samotou, jímž se rád opájel i Josef Váchal, můj takořka předchůdce a spolčenec. On to ticho a samotu viděl pomalu umírat již počátkem minulého století, zvláště na jeho milované Šumavě, jejíž slatistní miazmata kolují po otci i v mé krvi. Oba spatřujeme příčiny zlořádů v tomtéž: v přelidněnosti, v automobilismu, v neposlední řadě v lidské chamtivosti, v té odvěké chorobné mysli člověka-lidáka.
Josef Váchal (1884-1969)
středa, 8. dubna 43
Dnes jsem si půjčil v knihovně Výbor z korespondence Josefa Váchala z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Vypadá to na první pohled na kvalitní knížku z nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka. Pevné desky, reprodukce fotografií, 271 stran. Mám co číst; však v lese pod stanem to bude jistě příjemná četba.
sobota, 11. dubna - úterý, 14. dubna 43
Jaro má také tu výhodu, že jsou otevřeny desítky kouzelných lesních pramenů a pramínků, vyvěrajících z posvátné panenské půdy, která ušlechtile cedí nahromaděné zimní zásoby podzemní vody a chrlí ji ven v nesčetných rozkošných potůčcích a stružkách. Voda z nich chutná přímo znamenitě! Je rozkošné nejen pokleknout u nich na kolena, shýbnout se před nimi v jakési pradávné úctě a zhluboka si přihnout z jejich čirého daru, ale již jen usednout na jejich břehu je rozkoš z nejrozkošnějších, a zaposlouchat se do jejich obluzujícího zurčení, v lákavé symfonii s neutuchajícím cvrlikáním ptáků. Jak málo stačí přírodnímu tvoru ke štěstí! Nemusím konat žádné sáhodlouhé únavné túry po okolí; stejně to tu mám projité a prošlapané jako staré boty; na co? Akorát bych třeba potkal jen tím víc lidáků, o což nestojím. Mně stačí číst si ve stanu Váchala, pospávat, konat krátké příjemné procházky po lese a tam si sednout uprostřed nivy rozvetlé bílými sasankami a žlutými prvosenkami. Tohle je život pro mne! Ne to otročení po fabrikách! Ne to snášení lidského zápachu a gangrén přemnoženého lidstva ve městech! Ó ano, zde v lese konečně žiji!
Ke čtení jsem tedy měl Váchala, jak jsem se zmínil, a to výbor z korespondence z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Ten trochu divný název knížky je vlastně úryvek z jednoho jeho "dopisu-románu" a vystihuje docela dobře jak Váchalův značně archaický jazykový styl, tak i jeho hlavní celoživotní zálibu - totiž kouření. Jinak jsem rád, že jsem překonal dřívější nedůvěru k Váchalovi a seznámil se s jeho literární tvorbou a tedy i s jeho názory blíže.
Líbí se mi jeho "pekelnictví", jeho názory a jeho nezávislost. Média nám z jeho literární tvorby vnucují ponejvíce neškodné a pro mne nezajímavé věci, jako je například Krvavý román, což je mírně řečeno jen taková příliš nadhodnocená jeho blbá vedlejší odbočka, kdyžtě první a nejzávažnější, co by měl čtenář znát - možná i ten školou povinný -, by měla být právě jeho korespondence, v níž bez obalu a upřímně odhaluje svou mysl a svůj světový názor.
Mně se jeho názory líbí a shoduji se s mnohými z nich. Jeho posedlost svobodným zednářstvím nesdílím, nebo jeho ztřeštěné, najmě jen slovní sexuální výstřednosti, ale jinak jsem s ním zajedno ve všem.
Zajímavá je jeho pozice za protektorátu - ta mě upoutala nejvíc. Neklonil se ani k jednomu ze tří "ďáblů": ani k židům, ani k nacistům, ani k bolševikům. Nejlepší cigára si přesto schovával až k příležitosti, kdy německá vojska vstoupí do Anglie a zničí zdegenerovanou kubistickou Francii. Na jednom místě dokonce hajluje, zdraví velkého německého vůdce a rád by šel třebas i bojovat proti bolševikům, kdyby mohl; proto se také všude tvrdošíjně označuje za kolaboranta. Divím se, že mu některý z jeho dopisů-románů komunisti neotevřeli a jeho za takové řeči pro změnu nezavřeli.
Váchal je zastáncem spíše klasických forem umění, ztělesňovaných jeho strýcem Mikolášem Alšem, a nesnáší modernismus, pokrok vůbec, označuje se otevřeně za reakcionáře. Také za Germána, což je pozoruhodné; přejímá nacistické propagandistické proklamace o údajných hordách Mongolů z východu, používá v řeči časté germanismy a podobně. Stejně jako Já. Pro vlast "tatíčkovců" (rozuměj Masarykovců) a Benešovců, která jej neprávem opomíjí a upozaďuje, má jen pohrdání - a všude vidí tajné pikle zednářstva. Nenávidí sprostý lid, Marxův židobolševický proletariát, straníky, otrockou práci ve fabrikách pro obecné blaho mas a protežované pseudoumělce, kteří ho okrádají o zaslouženou slávu a uznání. V podstatě můj člověk. A nikdy nezplodil jediného "dvounožce", snad proto, že jak sám praví ve verších: "dětičky jsou požehnání boží, jimiž se bída lidská množí."
Města nenáviděl vždy, a když mu jednou v Praze v březnu 1939 nákladní auto přejelo matku, odstěhoval se definitivně na venkov. Žil se psy jako poustevník, jako "Diogenés v sudu", jen se svou družkou na jejím rodinném statku ve Studeňanech u Jičína, na kraji vsi, v přírodě. To mu závidím.
Vegetariánem byl jen z nouze za války, s pravopisem si těžkou hlavu nedělal, ale jinak můj člověk. Jeho "mile kostrbatý" archaický styl, založený zřejmě na německé syntaxi, mi nedělá žádné potíže, zvykl jsem si na něj rychle. Vydavatel ponechal z úcty k Mistrovi všechno tak jak to napsal, včetně chyb pravopisných a chyb v diakritice. Tak to má být! Nicméně Já bych alespoň některé z jeho nechtěných pravopisných chyb opravil, citlivě, protože některé tam takzvaně "sedí" jako součást lidové mluvy. Jenže s tím by asi byla spousta práce, i pro inteligentního redaktora, a tak to prý nechal pan nakladatel být. To je úcta, co? Mně nakladatel opravoval i věci, které tam integrálně patřily, i když ne zcela, avšak záměrně a významotvorně nebyly podle současných pravidel, která se však mění každých dvacet let vždy s novým politickým režimem. V tom bych si asi s Váchalem také rozuměl. Vždyť mně opravili i slovo "zoo" na "ZOO" jen proto, že to tak bylo napsané v internetovém prohlížeči Google! Zřejmě budu muset také zemřít, aby si na mne někdo vzpomenul, vyzdvihnul mě ze zapomnění a také mé dílo takto pietně uctil! Normálka.
sobota, 25. dubna 43
Využiji ten krátký víkend raději k výpiskům z Váchala, dokud jsem doma a dokud mám tu knížku doma. Například tato parodie na známý Gorkého výrok je dobrá:
"Člověk, to zní mi HRDĚ!
proto zůstaňme radš
U JEDNOM JEN MRDĚ,
a neploďme dětí přes počet!"
A co tento tvrdý cynismus:
"Jediná pravda země zní: aby moh' někdo svobodně žít, musí jiný chcípnout."
Nebo tento návod k přemýšlení:
"Dávám k meditování, odkud pochází tohle národní zdraví lidských mláďat a vůbec všechny ty zdravotní zlepšeniny ve prospěch lidského rodu. Jenom z vivisekcí a pokusů na zvířatech! A tak jednou dostanou tihle čtvernožci takového jéžíška, za to utrpení, až z toho podívání planeta Mars odrudne a sešediví jako šestiměsíční nebožtík. Každýmu rodu tvorstva na této zemi jen chvilku hrajou a zas bude po mnoho věků na tomhle globu klid, aby se ta doba uhelná - co přijde - mohla dobře pod zem uložit a ty ledové spláchly ten sajrajt po tom vymetání mizerných jen přebytečných sedmi set milionů dvounožců, ha!"
