Kant Immanuel (1724–1804) – zakladatel moderního kriticismu; metodičností, soustavností, pedantickou životosprávou, slohovou těžkopádností pravý opak Nietzschův. Nietzsche zejména potírá jeho mravní dualismus, jenž pokládá mravní dobro za možné jen jako výsledek odosobnění, rozumového překonání přirozených sklonů; kdežto Nietzsche vidí ctnost v tom, k čemu vede životní instinkt. Kantův kategorický imperativ (nejvyšší mravní příkaz) je formulován zcela obecně: Jednej tak, abys mohl chtít, aby se zásada, podle níž jednáš, mohla stát zásadou obecného zákonodárství. Právě proti této obecnosti žádá Nietzsche, aby každý měl svůj kateg. Imperativ.
(Pozn. překl. k Nietzscheovu Antikristu)
.jpg)
Kantovi ze tří kategorií relace vycházejí tři druhy úsudků, každý z nich dává vodítko k vyhledání jednoho zvláštního nepodmíněného, která jsou proto opět tři: duše, svět, Bůh.
V oněch třech nepodmíněných –, na něž se podle Kanta musí dostat každý rozum sledující své bytostné zákony – opět tři hlavní předměty, kolem nichž se točila celá filosofie ovlivněná křesťanstvím, od scholastiků až po Christiana Wolfa. Tak se ony pojmy staly prostřednictvím těchto filosofů přístupnými a běžnými i nyní pro prostý rozum; tím však není řečeno, že by i bez zjevení musely vyjít z vývoje každého rozumu jako produkt jeho vlastní podstaty.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Kant a tak zvaná německá filosofie – pokaždé něco, co tu již bylo, něco nenávratného, narazí na nějaké Nadarmo…
Vrhl jsem se do německé filosofie; jak uvidíte, jsem z toho celý zkantizovaný, a vy teď budete za moji četbu pykat; je to nudné, ale užitečné. Je to pouhé shrnutí několika poznámek samotářových.
Kant nebyl vždycky docela ve shodě ani sám se sebou a je hodně těžké porozumět mu. Když se tím člověk konečně prokouše, má před sebou pravdy tak prosté, že nestálo za to je říkat.
Ve všech dobách je totéž, všechno dění a vznikání je jen zdánlivé, jedině ideje jsou trvalé, čas ideální. To říká Platón, to říká Kant.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Který velký filosof byl dosud ženat? Hérakleitos, Platón, Descartes, Spinoza, Leibniz, Kant, Schopenhauer – ti nebyli; ba nedokážeme si je jako ženaté ani představit.
(Nietzsche: Genealogie morálky)
Každý podle míry své vnitřní hodnoty bude milovat či nenávidět samotu, tj. svou vlastní společnost. O misantropii tohoto druhu pojednává také Kant v Kritice soudnosti.
I. Kant: Kritik der Urtheilskraft. Kant zde mluví doslova o „(tzv. velmi nesprávně řečeno) misantropii“ – „(sehr uneingentlich sogenannte) Misanthropie“, která vyplývá jednak ze vznešené antropofobie (ostýchavosti před lidmi) – „Anthropophobie (Menschenscheu)“ –, jednak ze špatných zkušeností s lidskou lží, nespravedlivostí a nevděčností, a pak z romantických fantazií o šťastném životě v odloučenosti na vzdáleném pustém ostrově („Robinsonaden“). – pozn. Mis.
(Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)
Proto byli Kant, Goethe, Jean Paul vysoce citliví na každý šum, jak dosvědčují jejich životopisci.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Kant napsal pojednání o živých silách: já bych chtěl však o nich napsat žalozpěv, protože jejich tak nadmíru časté používání v klepání, bušení a tlučení mi v životě stačilo k denním mukám. Ovšem existují lidé, ba opravdu mnoho lidí, kteří se tomu smějí, jelikož jsou necitliví vůči hluku. Právě tito lidé jsou však necitliví i vůči důvodům, myšlenkám, básním a uměleckým dílům, vůči duchovním dojmům jakéhokoli druhu, což spočívá v tuhé, strnulé textuře jejich mozkové hmoty. Naproti tomu já shledávám nářky na muka, která myslícím lidem způsobuje hluk, v životopisech nebo jiných zprávách o osobních projevech téměř všech velkých spisovatelů, např. Kanta.
(Schopenhauer: O hluku a zvucích)
Kněží, kteří jsou v takových věcech jemnější a velmi dobře chápou námitku, jež tkví v pojmu přesvědčení, to jest v pojmu zásadní, poněvadž účelné prolhanosti, převzali od Židů tu chytrost, že vsunuli na tomto místě pojem „boha“, „vůle boží“, „zjevení božího“. Také Kant se bral svým kategorickým imperativem stejnou cestou: v tom se jeho rozum stal praktickým.
Císař Napoleon se ničeho na světě nebál tolik jako vzdělání lidu. Ve jménu této zásady byl rozhodně pro, uvést do Francie filosofický systém Kantův. Ale to znamenalo jednat proti staré francouzské průpovědi: „Ten, kdo není schopen vyjádřit se srozumitelně, nestojí za to, aby se jeho slovům věřilo.“
„Přirovnal bych Kanta k muži na plese, který se celou noc točí kolem maskované krásky v marné snaze získat ji, a když ona nakonec odhodí masku, odhalí se mu jeho vlastní žena.“ V Schopenhauerově fabuli bylo tou manželkou, předstírající, že je tajemná kráska, křesťanství. Dnes je to humanismus.
To, co Arthur Schopenhauer napsal o Kantovi, neztratilo ani dnes nic ze své pravdivosti. Filozofie, jak je běžně praktikována, je pokus najít důvody pro konvenční názory. V Kantově době bylo krédo konvenčních lidí křesťanské, dnes je humanistické, ale ne že by se obě víry od sebe příliš lišily.
Švábové jsou nejlepší lháři v Německu, lžou nevinně. Odkud jásot, jenž proběhl při Kantově vystoupení německým učeným světem, jenž pozůstává ze tří čtvrtin z farářských a učitelských synů, – odkud německé přesvědčení, které i podnes má svou ozvěnu, že se Kantem počíná obrat k lepšímu? Bohoslovecký instinkt v německém učenci uhodl, co nyní zas bylo možno... Otevřela se postranní cestička k starému ideálu, pojem „pravého světa“, pojem morálky jakožto esence světa (– dva nejzlovolnější omyly, jaké kdy byly!), nedaly-li se teď dokázat, přece, díky zchytrale moudré skepsi, se zas už nedaly vyvrátit... Rozum, právo rozumu tak daleko nesahá... Z reality bylo uděláno „zdání“; svět úplně vylhaný, svět jsoucna byl udělán realitou... Úspěch Kantův je pouze úspěchem bohosloveckým: Kant byl, jako Luther, jako Leibniz, o brzdu víc v německé poctivosti, jež beztak neměla pevného kroku. –
Ještě slovo proti Kantovi moralistovi. Každá ctnost musí být naším vynálezem, naší nejosobnější sebeobranou a nouzí: v každém jiném smyslu je pouze nebezpečím. Co není podmínkou našeho života, jen mu škodí: ctnost jen z respektu k pojmu „ctnosti“, jak tomu chtěl Kant, je škodlivá. „Ctnost“, „povinnost“, „dobro o sobě“, dobro vyznačující se neosobností a obecnou platností – výplody mozku, jimiž se vyjadřuje úpadek, poslední vysílení života, královecké číňanství. Nejhlubší zákony zachování a vzrůstu přikazují opak toho: aby si každý vynalezl svoji ctnost, svůj kategorický imperativ. Zahyne národ, splete-li si svoji povinnost s pojmem povinnosti vůbec. Nic neruinuje hlouběji, vnitřněji než jakákoli „neosobní“ povinnost, jakékoli obětování molochovi abstrakce. – Že nikdo nepostřehl, jak je Kantův kategorický imperativ životu nebezpečný!... Jen bohoslovecký instinkt jej vzal v ochranu! – Jednání, k němuž nutká životní instinkt, má v rozkoši svůj důkaz, že je pravým jednáním: a onen nihilista s křesťansko-dogmatickými vnitřnostmi viděl v radosti námitku... Co ničí rychleji nežli pracovat, myslit, cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboce osobní volby, bez radosti? Jakožto automat „povinnosti“? Je to přímo návod k dekadenci, dokonce k idiotství... Kant se stal idiotem. – A to byl vrstevník Goethův! Tento osudný pavouk byl uznáván za filosofa Němců – ještě je uznáván!... Chráním se, abych neřekl, co si myslím o Němcích... Neviděl Kant ve Francouzské revoluci přechod z neorganické formy státu v organickou? Netázal se, existuje-li událost, jež ani nemůže být jinak vysvětlena nežli morálním založením lidstva, takže by dokázala, jednou provždy, „tendenci lidstva k dobru“? Kantova odpověď: „Toť revoluce“. Instinkt chybující ve všem a všude, protipřírodnost instinktem, německá dekadence filosofií – toť Kant!
Ke všemu se ještě pokusil Kant v „německé“ nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek intelektuálního svědomí pojmem „praktického rozumu“: vynalezl zvláštní rozum, který by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený požadavek „musíš“.
„Zdání klame. Rozum náš kulhá, a proto ať rozhoduje náhoda, my zůstaneme čisti a neublížíme. Jakživa rozhodovala náhoda a bude rozhodovat přes všechny Leibnice a Kanty.
(Šmilovský: Za ranních červánků)
Kant postup našich poznávacích schopností postavil přímo na hlavu a mohl být proto docela dobře obviněn, že dal podnět k filosofickému šarlatánství, proslavenému v našich dnech, které místo aby poznávalo pojmy jako myšlenky abstrahované z věcí, činí naopak pojmy prvními a ve věcech vidí jen konkrétní pojmy, tedy že tímto způsobem přinesl na trh převrácený svět jako filosofické šaškovství, což přirozeně muselo najít velký souhlas. –
Kant si přece získal nesmrtelnou zásluhu. Eliminoval z filosofie teismus, neboť v ní, jako ve vědě a ne věrouce, může mít místo jen to, co je buď empiricky dáno, nebo zjištěno dostatečnými důkazy. Přirozeně je zde míněna pouze filosofie, která je skutečná, vážně chápaná a je zaměřena na pravdu a na nic jiného, v žádném případě pak šprýmovní filosofie univerzit, v níž jako předtím hraje hlavní roli spekulativní teologie; jako předtím tu bez okolků v hávu známé osoby vystupuje rovněž duše. Neboť to je filosofie s gáží a honoráři, ba dokonce vyznamenávaná tituly dvorních radů, která pyšně čtyřicet let shlíží ze své výšky na lidičky, jako jsem já, vůbec si jich nevšímá, a starého Kanta, s jeho kritikami, by také srdečně ráda opustila a nechala z celého srdce žít ve výšinách Leibnize. – Koho však Kant svou kritikou spekulativní teologie přivedl do trvalých rozpaků, to jsou profesoři filosofie: placeni křesťanskými vládami, nemohou přece hlavní článek víry nechat ve štychu. Jak si pánové pomáhají nyní? – Tvrdí právě, že existence Boží se rozumí sama sebou. – Tak! Poté, co starý svět na účet svého svědomí dělal divy v dokazování, a nový svět na náklady svého rozvažování postavil do pole ontologický, kosmologický a fyzicko-teologický důkaz – podle pánů se to rozumí samo sebou. A z tohoto sama sebou rozuměného Boha vysvětlují potom svět: to je jejich filosofie.
Není jistě nejmenší zásluhou Bedřicha Velikého, že za jeho vlády se Kant mohl rozvíjet a směl zveřejnit Kritiku čistého rozumu. Pod jinou vládou by se toho placený profesor sotva odvážil. Už nástupci velkého krále musel Kant slíbit, že nebude psát.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
.jpg)
